Jakoba 3
1 O ry longo, ee te tsy maro ty ho mpañoke; fohiñe te ho lombolombo’e ty fizakañe antika.
Nebuďtež mnozí mistři, bratří moji, vědouce, že bychom těžší odsouzení vzali.
2 Songa mitsikapy ami’ty sata maro tika. Aa naho tsy fingane’ i saontsi’ey t’indaty le vañoñe indatiy mahafehe ty vata’e iaby.
V mnohém zajisté klesáme všickni. Kdožť neklesá v slovu, tenť jest dokonalý muž, mohoucí jako uzdou spravovati všecko tělo.
3 Ie aomben-tika añ’oron-tsoavala ty laboridy hañoriha’e antika, le mahafeleke ty vata’e iaby.
An my koně v uzdu pojímáme, aby nám povolni byli, a vším tělem jejich vládneme.
4 Oniño ka o samboo. Ndra t’ie jabajaba naho aronjen-tio-bey, ro tehafem-panehake kede mb’amy ze satri’ i mpinday azey hombañe.
An i lodí tak veliké jsouce a prudkými větry hnány bývajíce, však i nejmenším veslem bývají sem i tam obracíny, kamžkoli líbí se tomu, kdož je spravuje.
5 Manao izay i famelekey, ie kedekedeke amo an-tsandriñeo, fe raha ra’elahy ty iroharohà’e. Haraharao ty habei’ ty ala viàñe’ ty pitsik’ afo.
Tak i jazyk malý úd jest, avšak veliké věci provodí. Aj, maličký oheň, kterak veliký les zapálí!
6 Afo i famelekey, haliforan-katserehañe; napok’ amo haraon-tikañ’ ao i famelekey f’ie mahativa i sandriñey iaby, naho mamiañ’ afo an-dalam-pañaveloan-tika, toe ampiforehete’ i tsikeokeokey. (Geenna g1067)
A jestiť jazyk jako oheň a svět nepravosti. Takť jest, pravím, postaven jazyk mezi údy našimi, nanečišťující celé tělo, a rozpalující kolo narození našeho, jsa rozněcován od ohně pekelného. (Geenna g1067)
7 Hene mete folahe’ ondatio naho toe fa nifolahe’e ze karazam-biby naho voroñe naho mpilaly vaho o bibin-driakeo,
Všeliké zajisté přirození i zvěři, i ptactva, i hadů, i mořských potvor bývá zkroceno, a jest okroceno od lidí;
8 fe tsy lefe’ ondaty folaheñe i famelekey. Ie haratiañe mitsingoetse, lifo-boreke mahafate.
Ale jazyka žádný z lidí zkrotiti nemůže; tak jest nezkrotitelné zlé, pln jsa jedu smrtelného.
9 Ie ty andrengean-tika i Talè Raentikañey, ie ka ty añonjiran-tika t’indaty namboareñe hambam-bintañe aman’ Añahare.
Jím dobrořečíme Bohu Otci a jím zlořečíme lidem, ku podobenství Božímu stvořeným.
10 Songa am-palie raike ty iakaran-tata naho fàtse. O ry longo, sondo’e t’ie anoeñe!
Z jedněch a týchž úst pochází dobrořečení i zlořečení. Ne takť býti má, bratří moji.
11 Ampikararahe’ ty loharano hirik’ am-bava raike hao ty mamy naho ty mafaitse?
Zdaliž studnice jedním pramenem vydává sladkou i hořkou vodu?
12 O ry longo, mete mamoa takoko hao ty sakoañe? ndra sakoañe ty vahe? Toe tsy vokaren-drano masiake ty mamy.
Zdaliž může, bratří moji, fíkový strom nésti olivky, aneb vinný kmen fíky? Takť žádná studnice slané a sladké vody spolu vydávati nemůže.
13 He ama’ areo ao ty mahihitse naho mahilala? Ee te ho vente’e amy havañona’ey, t’ie mitoloñe an-katretran-troke mahihitse.
Kdo jest moudrý a umělý mezi vámi? Ukažiž dobrým obcováním skutky své v krotké moudrosti.
14 Fe naho añaja’o fikirañañe mafaitse aman-katea-teña ty an-tro’o ao, le ko mibohaboha handañira’o ty hatò.
Pakliť máte mezi sebou hořkou závist a zdráždění v srdci svém, nechlubte se a neklamejte proti pravdě.
15 Toe tsy hirik’ añ’abo i hihitse zay, f’ie an-tane, an-kasijin-tsandriñe naho itokoan-angatse.
Neníť zajisté ta moudrost shůry sstupující, ale jest zemská, hovadná a ďábelská.
16 Aa naho eo ty fitsikirihañe naho fifandierañe, le eo ka ty fivalitaboahañe naho ze fonga atao sata raty.
Nebo kdežť jest závist a rozdráždění, tu jest roztržka a všeliké dílo zlé.
17 Hiringiri’e hey ty hihitse boak’ andindìñe ao, ie mifampilongo, lem-pò, mete mivohotse, lifo-tretrè naho voka-tsoa, tsy mitroetroe vaho po-famañahiañe.
Ale moudrost, kteráž jest shůry, nejprve zajisté jest čistotná, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a ovoce dobrého, bez rozsuzování a bez pokrytství.
18 Tongisam-pampilongo am-panintsiñañe ty tabiry mamoa havantañañe.
Ovoce pak spravedlnosti v pokoji rozsívá se těm, kteříž pokoj působí.
