< Salamana Pamācības 7 >
1 Mans bērns, sargi manus vārdus un glabā pie sevis manu mācību.
Synu můj, ostříhej řečí mých, a přikázaní má schovej u sebe.
2 Sargi manu pamācīšanu, tad tu dzīvosi, un manu mācību kā savu acu raugu.
Ostříhej přikázaní mých, a živ budeš, a naučení mého jako zřítelnice očí svých.
3 Sien to ap saviem pirkstiem, ieraksti to savas sirds galdiņā.
Přivaž je na prsty své, napiš je na tabuli srdce svého.
4 Saki uz gudrību: Tu esi mana māsa! un atzīšanu sauc par savu radinieci,
Rci moudrosti: Sestra má jsi ty, a rozumnost přítelkyní jmenuj,
5 Ka tu sevi pasargi no svešas sievas, no svešinieces ar mīkstiem vārdiem.
Aby tě ostříhala od ženy cizí, od postranní, jenž řečmi svými lahodí.
6 Jo es skatījos pa sava nama logu, caur saviem skadriņiem,
Nebo z okna domu svého okénkem vyhlédaje,
7 Un redzēju nejēgu vidū un ieraudzīju starp zēniem neprātīgu jaunekli.
Viděl jsem mezi hloupými, spatřil jsem mezi mládeží mládence bláznivého.
8 Tas gāja pa ielu ap nama stūri, staigāja pa viņas nama ceļu,
Kterýž šel po ulici vedlé úhlu jejího, a cestou k domu jejímu kráčel,
9 Pavakarē, krēslā, nakts vidū un tumsā.
V soumrak, u večer dne, ve tmách nočních a v mrákotě.
10 Un redzi, viņu sastapa sieva, maukas apģērbā un viltu sirdī.
A aj, žena potkala ho v ozdobě nevěstčí a chytrého srdce,
11 Šī bija trakule un palaidne, viņas kājas nemetās mājā;
Štěbetná a opovážlivá, v domě jejím nezůstávají nohy její,
12 Te viņa ārā, te uz ielām un glūn aiz visiem stūriem.
Jednak vně, jednak na ulici u každého úhlu úklady činící.
13 Un tā viņu apkampa un skūpstīja kā bezkauņa un uz to sacīja:
I chopila jej, a políbila ho, a opovrhši stud, řekla jemu:
14 „Pateicības upuri man bija jānes; šodien es savu solījumu esmu pildījusi.
Oběti pokojné jsou u mne, dnes splnila jsem slib svůj.
15 Tādēļ esmu izgājusi tev pretī, tavu vaigu meklēt un tevi esmu atradusi.
Protož vyšla jsem vstříc tobě, abych pilně hledala tváři tvé, i nalezla jsem tě.
16 Ar apsegiem esmu klājusi savu gultu, ar strīpainiem Ēģiptes palagiem.
Koberci jsem obestřela lůže své, s řezbami a prostěradly Egyptskými,
17 Savu gultu esmu izkvēpinājusi ar mirrēm, alvejām un kanēli;
Vykadila jsem pokojík svůj mirrou a aloe a skořicí.
18 Nāc, lai izbaudām kārības līdz rītam, lai izpriecājamies mīlestībā;
Poď, opojujme se milostí až do jitra, obveselíme se v milosti.
19 Jo vīrs nav mājās, viņš aizgājis tālā ceļā,
Nebo není muže doma, odšel na cestu dalekou.
20 Viņš naudas maku ņēmis līdz, tik uz svētkiem vēl pārnāks mājās.“
Pytlík peněz vzal s sebou, v jistý den vrátí se do domu svého.
21 Viņa to pierunāja ar savu vārdu drūzmu, ar savu mīksto mēli tā viņu aizrāva.
I naklonila ho mnohými řečmi svými, a lahodností rtů svých přinutila jej.
22 Uz reizi tas viņai gāja pakaļ, kā vērsis iet pie kaušanas un kā nelietis, saistīts uz sodu,
Šel za ní hned, jako vůl k zabití chodívá, a jako blázen v pouta, jimiž by trestán byl.
23 Kamēr bulta viņa aknas pāršķeļ; tā putns skrien sprostā un nezin, ka tas pret viņa dzīvību.
Dokudž nepronikla střela jater jeho, pospíchal jako pták k osídlu, nevěda, že ono bezživotí jeho jest.
24 Nu tad, bērni, klausiet mani, un ņemiet vērā manas mutes vārdus.
Protož nyní, synové, slyšte mne, a pozorujte řečí úst mých.
25 Lai tava sirds nenomaldās uz viņas ceļiem un nenoklīsti uz viņas gaitām;
Neuchyluj se k cestám jejím srdce tvé, aniž se toulej po stezkách jejích.
26 Jo daudz ir to nokauto, ko tā gāzusi zemē, un liels pulks, ko viņa nogalinājusi.
Nebo mnohé zranivši, porazila, a silní všickni zmordováni jsou od ní.
27 Viņas nams ir ceļi uz elli, kas novada nāves kambaros. (Sheol )
Cesty pekelné dům její, vedoucí do skrýší smrti. (Sheol )