Ījaba 4
1 Tad Elifas no Temanas atbildēja un sacīja:
Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
2 Vai ļaunā ņemsi, kad tev kādu vārdu teiksim? Bet, - kas varētu klusu ciest?
Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
3 Redzi, dažu labu tu esi pamācījis un nogurušas rokas stiprinājis.
Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
4 Tavi vārdi kritušu ir uzcēluši, un drebošus ceļus tu esi spēcinājis.
Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
5 Bet kad tas nu nāk uz tevi, tad tu nogursti, un kad tas tevi aizņem, tad tu iztrūcinājies.
Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
6 Vai uz tavu Dieva bijāšanu nebija tava cerība, vai tu nepaļāvies uz saviem nenoziedzīgiem ceļiem?
Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
7 Piemini jel, kurš nenoziedzīgs būdams ir bojā gājis, un kur taisni ir izdeldēti?
Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
8 Tā es gan esmu redzējis: kas netaisnību ar un varas darbu sēj, tie to pašu pļauj.
Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
9 Caur Dieva dvašu tie iet bojā, un no viņa bardzības gara tie iznīkst.
Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
10 Lauvas rūkšana un liela lauvas balss un jaunu lauvu zobi ir izlauzti.
Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
11 Vecais lauva iet bojā, jo laupījuma nav, un vecās lauvas bērni izklīst.
Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
12 Un slepeni pie manis nācis vārds, un mana auss kādu skaņu no tā ir saņēmusi,
Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
13 Nakts parādīšanu domās, kad ciets miegs cilvēkiem uziet.
V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
14 Tad bailes man uznāca un šaušalas un iztrūcināja visus manus kaulus.
Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
15 Un viens gars man gāja garām, ka visi manas miesas mati cēlās stāvu.
Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
16 Viņš stāvēja, bet es nepazinu viņa ģīmi, tēls bija priekš manām acīm un es dzirdēju palēnu balsi:
Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
17 Vai cilvēks taisns Dieva priekšā, vai vīrs šķīsts priekš sava Radītāja?
Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
18 Redzi, Saviem kalpiem Viņš neuztic, un Saviem eņģeļiem Viņš pierāda vainu, -
Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
19 Cik vairāk tiem, kas mālu namos dzīvo, kas ceļas no pīšļiem, kas nīcīgi kā kodi.
Èím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
20 Starp rīta un vakara laiku tie top sašķelti, ka neviens to nenomana, viņi iet pavisam bojā.
Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
21 Vai viņu gods viņiem netop atņemts? Tie nomirst, bet ne gudrībā.
Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
