Ījaba 37
1 Patiesi, par to trīc mana sirds un uzlec no savas vietas.
Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého.
2 Klausiet, jel klausiet, kā Viņa pērkons rūc, un kāda balss no Viņa mutes iziet.
Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.
3 Viņš to izlaiž pa visām debesīm, un Savu spīdumu pa visiem zemes galiem.
Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.
4 Pēc tam rūc Viņa balss, Viņš liek pērkonam rībēt ar varenu skaņu un neaiztur tos (zibeņus), kad Viņa balss nāk dzirdama.
Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.
5 Tas stiprais Dievs ar Savu balsi liek pērkonam rūkt brīnišķi, Viņš dara lielas lietas, ko neizprotam.
Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.
6 Jo Viņš saka uz sniegu: krīti uz zemi, un uz stipro lietu, tad stiprais lietus ir klāt ar varu.
Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.
7 Viņš aizzieģelē visu cilvēku roku, lai Viņu pazīst visi ļaudis, ko viņš radījis.
Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.
8 Zvēri iet savā alā un paliek savā vietā.
Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.
9 No dienvidu puses nāk vētra un no ziemeļa puses aukstums.
Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.
10 Caur tā stiprā Dieva pūšanu nāk salna, ka platas upes aizsalst.
Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.
11 Viņš arī apkrauj ar ūdeņiem biezos mākoņus un izplēš Savus ugunīgos padebešus.
Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.
12 Tie griežas apkārt pēc Viņa gudrā prāta, ka tie padara visu, ko Viņš tiem pavēl pa visu plato pasauli,
A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.
13 Vai par rīksti savai zemei, vai par labu Viņš tā liek notikt.
Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.
14 Liec to vērā, Ījab, stāvi klusu, un apdomā tā stiprā Dieva brīnumus.
Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.
15 Vai tu zini, kad Dievs nodomājis, Savu debesu spīdumam likt spīdēt?
Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?
16 Vai tu zini padebešu lidināšanos, tā Visuzinātāja brīnumus?
Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?
17 Tu, kam drēbes paliek karstas, kad Viņš zemi svilina dienas vidus bulā.
A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?
18 Vai tu ar Viņu esi izpletis tos spožos padebešus, kas cieti stāv kā liets spieģelis?
Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?
19 Stāsti mums, ko mums Viņam būs sacīt, jo aiz tumsības mēs nekā nevaram izdarīt.
Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.
20 Vai Viņam lai saka, ka es runāšu? Jo kurš cilvēks vēlētos, lai viņu aprij!
Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.
21 Un nu gan saules gaismu neredz, kas pie debesīm spoži spīd, bet kad vējš pūš, tā skaidrojās.
Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,
22 No ziemeļiem nāk zelts, - bet Dievs mājo bijājamā godībā.
Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.
23 To Visuvareno, to mēs nepanāksim, kas liels spēkā, bet tiesu un taisnības pilnību Viņš negroza.
Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.
24 Tāpēc cilvēki Viņu bīstas, Viņš neuzlūko nevienu pašgudru.
Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.
