Ījaba 30

1 Bet nu par mani smejas, kas jaunāki nekā es, kuru tēvus es nebūtu cienījis likt pie saviem lopu suņiem.

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

2 Viņu roku spēku kur es to liktu? viņu zaļums un krietnums bija pagalam.

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

3 No trūkuma un bada izdēdējuši tie grauza noras, tumšās tuksneša un posta vietās.

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

4 Tie nātres izplūca pa krūmiem un paegļu saknes tiem bija par barību.

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

5 No ļaužu vidus tie tapa izdzīti un tiem uzkliedza kā zagļiem.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

6 Bailīgās gravās tiem bija jādzīvo, ir zemes un akmeņu caurumos.

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

7 Krūmos tie brēca, un dadžos tie gūlās,

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

8 Nesaprašu un negoda ļaužu bērni, kas no zemes bija izdzīti!

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

9 Bet nu es tiem esmu tapis par dziesmiņu un esmu tiem par pasaku.

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

10 Tie mani tura par negantību, atstājās tālu no manis un nekaunas man vaigā spļaudīt.

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

11 Jo Dievs manu dvēseli ir darījis gurdenu un mani apbēdinājis; tad tie vairs nevaldās manā priekšā.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

12 Pa labo roku ceļas puikas un stumda manas kājas un taisa savu ceļu, mani samaitāt.

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

13 Tie salauž manu laipu, tie palīdz mani gāzt, paši būdami bez palīga.

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

14 Tie nāk kā caur platu plīsumu; ar lielu troksni tie plūst šurpu.

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

15 Briesmas man uzbrukušas, kā ar vētru aizdzīta mana godība, un kā mākonis nozudusi mana laime.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

16 Tādēļ nu mana dvēsele nerimst iekš manis, un bēdu laiks mani aizgrābis.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

17 Naktī mani kauli top izurbti iekš manis, un kas mani grauž, nerimst.

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

18 Caur varenu spēku mans apģērbs pārvērties; tas mani žņaudz, kā apkakle.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

19 Viņš mani iemetis dubļos, un es esmu tapis kā pīšļi un pelni.

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

20 Es Tevi piesaucu, bet Tu man neatbildi, es gaidu, bet Tu tik skaties.

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

21 Tu pret mani esi palicis briesmīgs, ar Savu vareno roku Tu man turies pretī.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

22 Tu mani pacēli, kā vējš mani aiznes, un man izkūst visa laime.

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

23 Jo es zinu, ka Tu mani nodosi nāvē, kur visi dzīvie kopā aiziet mājot.

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

24 Tomēr, vai krītot neizstiepj roku, jeb vai bojā ejot nebrēc.

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

25 Vai es neraudāju par grūtdienīti vai mana dvēsele nenoskuma par apbēdināto?

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

26 Bet kad es nu gaidīju labumu, tad nāca ļaunums; kad es cerēju uz gaišumu, tad nāca tumsība.

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

27 Manas iekšas verd un nemitās, bēdu dienas man uzgājušas.

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

28 Es esmu melns, bet ne no saules, es paceļos un kliedzu draudzes vidū.

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

29 Vilkiem esmu palicis par brāli un pūces bērniem par biedri.

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

30 Mana āda palikusi melna uz manis, un mani kauli ir izkaltuši no karstuma.

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

31 Tādēļ mana kokle ir tapusi par žēlabām un mana stabule par vaimanām.

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.