Ījaba 3
1 Pēc tam Ījabs atdarīja savu muti un nolādēja savu dienu. Un Ījabs iesāka un sacīja:
Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
2 Tā diena lai pazūd, kur esmu dzimis,
Nebo mluvě Job, řekl:
3 Un tā nakts, kur sacīja: puisītis ieņemts.
Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
4 Šī diena lai paliek tumša, lai Dievs no augšienes pēc viņas nevaicā, un spožums pār viņu lai nespīd.
Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
5 Tumsa un nāves ēna lai viņu aizņem, padebeši lai viņu apklāj un kas vien dienu aptumšo, lai viņu biedē.
Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
6 Šo nakti lai tumsa apņem, ka tā starp gada dienām nepriecājās, lai viņa nenāk mēnešu skaitā.
Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
7 Redzi, šī nakts lai paliek neauglīga, ka tanī nenotiek gavilēšana.
Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
8 Lai dienu lādētāji to nolād, tie, kas māk Levijatanu uzrīdīt.
Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
9 Lai viņas rīta zvaigznes top aptumšotas, lai viņa gaida uz gaismu, bet nekā, un lai viņa neredz ausekļa spīdumu.
Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
10 Tāpēc ka tā manām miesām durvis nav aizslēgusi, un bēdas nav noslēpusi priekš manām acīm.
Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
11 Kāpēc es neesmu nomiris mātes miesās un bojā gājis, kad no miesām iznācu?
Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
12 Kāpēc esmu likts klēpī un kāpēc pie krūtīm, ka man bija zīst?
Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
13 Jo tad es gulētu un būtu klusu, tad es gulētu, un man būtu dusa,
Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
14 Līdz ar ķēniņiem un runas kungiem virs zemes, kas sev kapu vietas uztaisījuši,
S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
15 Vai ar lieliem kungiem, kam zelts bijis, kas savus namus ar sudrabu pildījuši;
Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
16 Vai kā norakts nelaikā dzimis bērns es nebūtu nekas, tā kā bērniņi, kas nav redzējuši gaismas.
Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
17 Tur bezdievīgie stājās no trakošanas, un tur dus, kam spēks noguris;
Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
18 Tur cietumnieki visi līdzi ir mierā, tie nedzird dzinēja balsi;
Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
19 Tur ir mazs un liels, un kalps ir vaļā no sava kunga.
Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
20 Kāpēc (Dievs) dod bēdīgam gaismu un dzīvību tiem, kam noskumusi sirds,
Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
21 Kas pēc nāves ilgojās, bet tā nenāk, un rok pēc tās vairāk nekā pēc mantām,
Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
22 Kas priecātos un gavilētu, kas līksmotos, kad kapu atrastu -
Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
23 Vīram, kam ceļš ir apslēpts, un ko Dievs visapkārt apspiedis?
Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
24 Jo maizes vietā man ir nopūtas, un mana kaukšana izgāzās kā ūdens.
Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
25 Jo briesmas, ko bijos, man uzgājušas, un no kā man bija bail, tas man uznācis.
To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
26 Man nav miera, man nav dusas, es nedabūju atpūsties, un bēdas nāk uz bēdām.
Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
