Ījaba 17
1 Mans gars ir vājš, manas dienas pagalam, kaps man ir klāt.
Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
2 Tiešām, mēdītāji mani apstāj un uz viņu tiepšanos jāskatās manām acīm.
Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
3 Galvo jel, pārstāvi Tu mani pie Sevis paša, kur tad cits man roku dos!
Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
4 Jo viņu sirdīm Tu saprašanu esi apslēpis; tāpēc Tu viņiem virsroku nedosi.
Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
5 Kas savus draugus izdāvā par laupījumu, tā bērnu acis izīgs.
Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
6 Bet Viņš mani darījis ļaudīm par sakāmu vārdu, ka esmu tāds, kam spļauj vaigā.
Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
7 Tādēļ mana acs ir tumša no skumības, un visi mani locekļi ir kā ēna.
Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
8 Taisnie par to iztrūcinājās, un nenoziedzīgais iekarst par neganto.
Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
9 Bet taisnais turas pastāvīgi uz sava ceļa, un kam šķīstas rokas, pieņemas stiprumā.
Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
10 Tad nu jūs visi nāciet tik atkal vien, gudra es neatradīšu jūsu starpā.
Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
11 Manas dienas ir pagājušas, mani padomi iznīcināti, ko mana sirds bija kopusi.
Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
12 Nakti tie sauc par dienu, un gaismu saka tuvu esam, kur tumsa klātu.
Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své. (Sheol h7585)
14 Trūdus es saucu par savu tēvu, tārpus par savu māti un māsu.
Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
15 Kur tad būs mana cerība, manu cerību, kas to redzēs?
Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
