Ījaba 14
1 Cilvēks, no sievas dzimis, dzīvo īsu laiku un ir pilns grūtuma.
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 Viņš izaug kā puķe un novīst, viņš bēg kā ēna un nepastāv.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 Un par tādu Tu atveri savas acis un vedi mani Tavas tiesas priekšā.
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Kas dos šķīstu no nešķīstiem? Nav neviena.
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Viņa dienas jau ir nospriestas, viņa mēnešu pulks stāv pie Tevis, Tu tam esi licis robežu, to viņš nepārkāps.
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Griez nost Savas acis no tā, ka atpūšās, ka tas priecājās kā algādzis, savu dienu nobeidzis.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 Jo kokam, kad top nocirsts, ir cerība, ka atkal atjaunosies, un viņa atvases nemitās.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 Jebšu viņa sakne zemē kļūst paveca, un viņa celms pīšļos mirst,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 Taču no ūdens smaržas viņš atkal izplaukst un dabū zarus kā iedēstīts.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 Bet vīrs mirst, un ir pagalam, cilvēks izlaiž dvēseli, - un kur nu ir?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 Ūdeņi iztek no ezera, un upe izsīkst un izžūst.
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 Tāpat cilvēks apgūlās un necēlās vairs; kamēr debesis zūd, tie neuzmodīsies, un netaps traucēti no sava miega.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Ak, kaut Tu mani apslēptu kapā un mani apsegtu, kamēr Tava dusmība novērstos; kaut Tu man galu nolemtu un tad mani pieminētu! (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 Kad vīrs mirst, vai tas atkal dzīvos? Es gaidītu visu savu kalpošanas laiku, kamēr nāktu mana atsvabināšana.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Tu sauktu un es Tev atbildētu; Tu ilgotos pēc Sava roku darba.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Bet nu Tu skaiti manus soļus un neapstājies manu grēku dēļ.
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Mana pārkāpšana ir noglabāta un apzieģelēta, un Tu pielieci vēl klāt pie mana nozieguma.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 Tiešām, kalns sagrūst, kad tas krīt, un klints aizceļas no savas vietas.
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 Ūdens izgrauž akmeņus, un viņa plūdi aizpludina zemes pīšļus, un cilvēka cerībai Tu lieci zust.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Tu viņu pārvari pavisam un viņš aiziet; Tu pārvērti viņa ģīmi, un tā Tu viņu aizdzeni.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Vai viņa bērni tiek godā, viņš to nezin, vai tie ir trūkumā, ir to viņš no tiem nesamana.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 Viņa paša miesās ir sāpes, un viņa paša dvēselei jāžēlojās.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
