Job 14
1 Homo natus de muliere, brevi vivens tempore, repletur multis miseriis.
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 Qui quasi flos egreditur et conteritur, et fugit velut umbra, et numquam in eodem statu permanet.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 Et dignum ducis super huiuscemodi aperire oculos tuos, et adducere eum tecum in iudicium?
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Quis potest facere mundum de immundo conceptum semine? nonne tu qui solus es?
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Breves dies hominis sunt: numerus mensium eius apud te est: constituisti terminos eius, qui praeteriri non poterunt.
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Recede paululum ab eo, ut quiescat, donec optata veniat, sicut mercenarii, dies eius.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 Lignum habet spem: si praecisum fuerit, rursum virescit, et rami eius pullulant.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 Si senuerit in terra radix eius, et in pulvere emortuus fuerit truncus illius,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 Ad odorem aquae germinabit, et faciet comam quasi cum primum plantatum est:
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 Homo vero cum mortuus fuerit, et nudatus atque consumptus, ubi quaeso est?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 Quomodo si recedant aquae de mari, et fluvius vacuefactus arescat:
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 Sic homo cum dormierit, non resurget, donec atteratur caelum, non evigilabit, nec consurget de somno suo.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Quis mihi hoc tribuat, ut in inferno protegas me, et abscondas me, donec pertranseat furor tuus, et constituas mihi tempus, in quo recorderis mei? (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 Putasne mortuus homo rursum vivat? cunctis diebus, quibus nunc milito, expecto donec veniat immutatio mea.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Vocabis me, et ego respondebo tibi: operi manuum tuarum porriges dexteram.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Tu quidem gressus meos dinumerasti, sed parce peccatis meis.
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Signasti quasi in sacculo delicta mea, sed curasti iniquitatem meam.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 Mons cadens defluit, et saxum transfertur de loco suo.
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 Lapides excavant aquae, et alluvione paulatim terra consumitur: et hominem ergo similiter perdes.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Roborasti eum paululum ut in perpetuum transiret: immutabis faciem eius, et emittes eum.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Sive nobiles fuerint filii eius, sive ignobiles, non intelliget.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 Attamen caro eius dum vivet dolebit, et anima illius super semetipso lugebit.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
