Psalmorum 102
1 Oratio pauperis, cum anxius fuerit, et in conspectu Domini effuderit precem suam. Domine, exaudi orationem meam, et clamor meus ad te veniat.
Modlitba chudého, když sevřín jsa, před Hospodinem vylévá žádosti své. Hospodine, slyš modlitbu mou, a volání mé přijdiž k tobě.
2 Non avertas faciem tuam a me: in quacumque die tribulor, inclina ad me aurem tuam; in quacumque die invocavero te, velociter exaudi me.
Neskrývej tváři své přede mnou, v den ssoužení mého nakloň ke mně ucha svého; když k tobě volám, rychle vyslyš mne.
3 Quia defecerunt sicut fumus dies mei, et ossa mea sicut cremium aruerunt.
Nebo mizejí jako dým dnové moji, a kosti mé jako ohniště vypáleny jsou.
4 Percussus sum ut fœnum, et aruit cor meum, quia oblitus sum comedere panem meum.
Poraženo jest jako bylina, a usvadlo srdce mé, tak že jsem chleba svého jísti zapomenul.
5 A voce gemitus mei adhæsit os meum carni meæ.
Od hlasu lkání mého přilnuly kosti mé k kůži mé.
6 Similis factus sum pellicano solitudinis; factus sum sicut nycticorax in domicilio.
Podobný jsem učiněn pelikánu na poušti, jsem jako výr na pustinách.
7 Vigilavi, et factus sum sicut passer solitarius in tecto.
Bdím, a jsem jako vrabec osamělý na střeše.
8 Tota die exprobrabant mihi inimici mei, et qui laudabant me adversum me jurabant:
Každý den utrhají mi nepřátelé moji, a posměvači moji proklínají mnou.
9 quia cinerem tamquam panem manducabam, et potum meum cum fletu miscebam,
Nebo jídám popel jako chléb, a k nápoji svému slz přiměšuji,
10 a facie iræ et indignationis tuæ: quia elevans allisisti me.
Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou.
11 Dies mei sicut umbra declinaverunt, et ego sicut fœnum arui.
Dnové moji jsou jako stín nachýlený, a já jako tráva usvadl jsem.
12 Tu autem, Domine, in æternum permanes, et memoriale tuum in generationem et generationem.
Ale ty, Hospodine, na věky zůstáváš, a památka tvá od národu až do pronárodu.
13 Tu exsurgens misereberis Sion, quia tempus miserendi ejus, quia venit tempus:
Ty povstana, smiluješ se nad Sionem, nebo čas jest učiniti milost jemu, a čas uložený přišel.
14 quoniam placuerunt servis tuis lapides ejus, et terræ ejus miserebuntur.
Nebo líbost mají služebníci tvoji v kamení jeho, a nad prachem jeho slitují se,
15 Et timebunt gentes nomen tuum, Domine, et omnes reges terræ gloriam tuam:
Aby se báli pohané jména Hospodinova, a všickni králové země slávy tvé,
16 quia ædificavit Dominus Sion, et videbitur in gloria sua.
Když by Hospodin vzdělal Sion, a ukázal se v slávě své,
17 Respexit in orationem humilium et non sprevit precem eorum.
Když by popatřil k modlitbě poníženého lidu, nepohrdaje modlitbou jejich.
18 Scribantur hæc in generatione altera, et populus qui creabitur laudabit Dominum.
Budeť to zapsáno pro budoucí potomky, a lid, kterýž má stvořen býti, chváliti bude Hospodina,
19 Quia prospexit de excelso sancto suo; Dominus de cælo in terram aspexit:
Že shlédl s výsosti svatosti své. Hospodin s nebe na zemi že popatřil,
20 ut audiret gemitus compeditorum; ut solveret filios interemptorum:
Aby vyslyšel vzdychání vězňů, a rozvázal ty, kteříž již k smrti oddání byli,
21 ut annuntient in Sion nomen Domini, et laudem ejus in Jerusalem:
Aby vypravovali na Sionu jméno Hospodinovo, a chválu jeho v Jeruzalémě,
22 in conveniendo populos in unum, et reges, ut serviant Domino.
Když se spolu shromáždí národové a království, aby sloužili Hospodinu.
23 Respondit ei in via virtutis suæ: Paucitatem dierum meorum nuntia mihi:
Ztrápilť jest na cestě sílu mou, ukrátil dnů mých,
24 ne revoces me in dimidio dierum meorum, in generationem et generationem anni tui.
Až jsem řekl: Můj Bože, nebeř mne u prostřed dnů mých; od národu zajisté až do pronárodu jsou léta tvá,
25 Initio tu, Domine, terram fundasti, et opera manuum tuarum sunt cæli.
I prvé nežlis založil zemi, a dílo rukou svých, nebesa.
26 Ipsi peribunt, tu autem permanes; et omnes sicut vestimentum veterascent. Et sicut opertorium mutabis eos, et mutabuntur;
Onať pominou, ty pak zůstáváš; všecky ty věci jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je, a změněny budou.
27 tu autem idem ipse es, et anni tui non deficient.
Ty pak jsi tentýž, a léta tvá nikdy nepřestanou.
28 Filii servorum tuorum habitabunt, et semen eorum in sæculum dirigetur.
Synové služebníků tvých bydliti budou, a símě jejich zmocní se před tebou.
