Job 10
1 Tædet animam meam vitæ meæ; dimittam adversum me eloquium meum: loquar in amaritudine animæ meæ.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 Dicam Deo: Noli me condemnare; indica mihi cur me ita judices.
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Numquid bonum tibi videtur, si calumnieris me, et opprimas me opus manuum tuarum, et consilium impiorum adjuves?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Numquid oculi carnei tibi sunt? aut sicut videt homo, et tu videbis?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 Numquid sicut dies hominis dies tui, et anni tui sicut humana sunt tempora,
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 ut quæras iniquitatem meam, et peccatum meum scruteris,
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 et scias quia nihil impium fecerim, cum sit nemo qui de manu tua possit eruere?
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Manus tuæ fecerunt me, et plasmaverunt me totum in circuitu: et sic repente præcipitas me?
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Memento, quæso, quod sicut lutum feceris me, et in pulverem reduces me.
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Nonne sicut lac mulsisti me, et sicut caseum me coagulasti?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 Pelle et carnibus vestisti me; ossibus et nervis compegisti me.
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 Vitam et misericordiam tribuisti mihi, et visitatio tua custodivit spiritum meum.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 Licet hæc celes in corde tuo, tamen scio quia universorum memineris.
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 Si peccavi, et ad horam pepercisti mihi, cur ab iniquitate mea mundum me esse non pateris?
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 Et si impius fuero, væ mihi est; et si justus, non levabo caput, saturatus afflictione et miseria.
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 Et propter superbiam quasi leænam capies me, reversusque mirabiliter me crucias.
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 Instauras testes tuos contra me, et multiplicas iram tuam adversum me, et pœnæ militant in me.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Quare de vulva eduxisti me? qui utinam consumptus essem, ne oculus me videret.
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 Fuissem quasi non essem, de utero translatus ad tumulum.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Numquid non paucitas dierum meorum finietur brevi? dimitte ergo me, ut plangam paululum dolorem meum,
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 antequam vadam, et non revertar, ad terram tenebrosam, et opertam mortis caligine:
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 terram miseriæ et tenebrarum, ubi umbra mortis et nullus ordo, sed sempiternus horror inhabitat.
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
