Job 37
1 Super hoc expavit cor meum, et emotum est de loco suo.
Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého.
2 Audite auditionem in terrore vocis eius, et sonum de ore illius procedentem.
Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.
3 Subter omnes cælos ipse considerat, et lumen illius super terminos terræ.
Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.
4 Post eum rugiet sonitus, tonabit voce magnitudinis suæ, et non investigabitur, cum audita fuerit vox eius.
Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.
5 Tonabit Deus in voce sua mirabiliter, qui facit magna et inscrutabilia.
Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.
6 Qui præcipit nivi ut descendat in terram, et hiemis pluviis, et imbri fortitudinis suæ.
Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.
7 Qui in manu omnium hominum signat, ut noverint singuli opera sua.
Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.
8 Ingredietur bestia latibulum, et in antro suo morabitur.
Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.
9 Ab interioribus egredietur tempestas, et ab Arcturo frigus.
Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.
10 Flante Deo concrescit gelu, et rursum latissimæ funduntur aquæ.
Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.
11 Frumentum desiderat nubes, et nubes spargunt lumen suum.
Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.
12 Quæ lustrant per circuitum, quocumque eas voluntas gubernantis duxerit, ad omne quod præceperit illis super faciem orbis terrarum:
A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.
13 Sive in una tribu, sive in terra sua, sive in quocumque loco misericordiæ suæ eas iusserit inveniri.
Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.
14 Ausculta hæc Iob: sta, et considera mirabilia Dei.
Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.
15 Numquid scis quando præceperit Deus pluviis, ut ostenderent lucem nubium eius?
Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?
16 Numquid nosti semitas nubium magnas, et perfectas scientias?
Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?
17 Nonne vestimenta tua calida sunt, cum perflata fuerit terra Austro?
A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?
18 Tu forsitan cum eo fabricatus es cælos, qui solidissimi quasi ære fusi sunt.
Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?
19 Ostende nobis quid dicamus illi: nos quippe involvimur tenebris.
Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.
20 Quis narrabit ei quæ loquor? etiam si locutus fuerit homo, devorabitur.
Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.
21 At nunc non vident lucem: subito aer cogetur in nubes, et ventus transiens fugabit eas.
Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,
22 Ab Aquilone aurum venit, et ad Deum formidolosa laudatio.
Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.
23 Digne eum invenire non possumus: magnus fortitudine, et iudicio, et iustitia et enarrari non potest.
Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.
24 Ideo timebunt eum viri, et non audebunt contemplari omnes, qui sibi videntur esse sapientes.
Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.
