Ecclesiastes 3
1 Omnia tempus habent, et suis spatiis transeunt universa sub cælo.
Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.
2 Tempus nascendi, et tempus moriendi. Tempus plantandi, et tempus evellendi quod plantatum est.
Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;
3 Tempus occidendi, et tempus sanandi. Tempus destruendi, et tempus ædificandi.
Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;
4 Tempus flendi, et tempus ridendi. Tempus plangendi, et tempus saltandi.
Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;
5 Tempus spargendi lapides, et tempus colligendi. Tempus amplexandi, et tempus longe fieri ab amplexibus.
Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání;
6 Tempus acquirendi, et tempus perdendi. Tempus custodiendi, et tempus abiiciendi.
Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení;
7 Tempus scindendi, et tempus consuendi. Tempus tacendi, et tempus loquendi.
Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení;
8 Tempus dilectionis, et tempus odii. Tempus belli, et tempus pacis.
Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.
9 Quid habet amplius homo de labore suo?
Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje?
10 Vidi afflictionem, quam dedit Deus filiis hominum, ut distendantur in ea.
Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.
11 Cuncta fecit bona in tempore suo, et mundum tradidit disputationi eorum, ut non inveniat homo opus, quod operatus est Deus ab initio usque ad finem.
Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.
12 Et cognovi quod non esset melius nisi lætari, et facere bene in vita sua.
Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém,
13 Omnis enim homo, qui comedit et bibit, et videt bonum de labore suo, hoc donum Dei est.
Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží.
14 Didici quod omnia opera, quæ fecit Deus, perseverent in perpetuum: non possumus eis quidquam addere, nec auferre, quæ fecit Deus ut timeatur.
Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho.
15 Quod factum est, ipsum permanet: quæ futura sunt, iam fuerunt: et Deus instaurat quod abiit.
To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo.
16 Vidi sub sole in loco iudicii impietatem, et in loco iustitiæ iniquitatem.
Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost.
17 Et dixi in corde meo: Iustum, et impium iudicabit Deus, et tempus omnis rei tunc erit.
I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku.
18 Dixi in corde meo de filiis hominum, ut probaret eos Deus, et ostenderet similes esse bestiis.
Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům.
19 Idcirco unus interitus est hominis, et iumentorum, et æqua utriusque conditio: sicut moritur homo, sic et illa moriuntur: similiter spirant omnia, et nihil habet homo iumento amplius: cuncta subiacent vanitati,
Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.
20 et omnia pergunt ad unum locum: de terra facta sunt, et in terram pariter revertuntur.
Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.
21 Quis novit si spiritus filiorum Adam ascendat sursum, et si spiritus iumentorum descendat deorsum?
Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?
22 Et deprehendi nihil esse melius quam lætari hominem in opere suo, et hanc esse partem illius. Quis enim eum adducet, ut post se futura cognoscat?
Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?
