Psalmorum 69
1 In finem, pro iis qui commutabuntur. David. [Salvum me fac, Deus, quoniam intraverunt aquæ usque ad animam meam.
Přednímu z kantorů na šošannim, žalm Davidův. Vysvoboď mne, ó Bože, neboť jsou dosáhly vody až k duši mé.
2 Infixus sum in limo profundi et non est substantia. Veni in altitudinem maris, et tempestas demersit me.
Pohřížen jsem v hlubokém bahně, v němž dna není; všel jsem do hlubokosti vod, jejichž proud zachvátil mne.
3 Laboravi clamans, raucæ factæ sunt fauces meæ; defecerunt oculi mei, dum spero in Deum meum.
Ustal jsem, volaje, vyschlo hrdlo mé, zemdlely oči mé od ohlídání se na tě Boha svého.
4 Multiplicati sunt super capillos capitis mei qui oderunt me gratis. Confortati sunt qui persecuti sunt me inimici mei injuste; quæ non rapui, tunc exsolvebam.
Více jest těch, kteříž mne nenávidí bez příčiny, než vlasů hlavy mé; zmocnili se ti, kteříž mne vyhladiti usilují, a jsou nepřátelé moji bez mého provinění; to, čehož jsem nevydřel, nahražovati jsem musil.
5 Deus, tu scis insipientiam meam; et delicta mea a te non sunt abscondita.
Bože, ty znáš sám nemoudrost mou, a výstupkové moji nejsou skryti před tebou.
6 Non erubescant in me qui exspectant te, Domine, Domine virtutum; non confundantur super me qui quærunt te, Deus Israël.
Nechť nebývají zahanbeni příčinou mou ti, kteříž na tě očekávají, Pane, Hospodine zástupů; nechť nepřicházejí skrze mne k hanbě ti, kteříž tě hledají, ó Bože Izraelský.
7 Quoniam propter te sustinui opprobrium; operuit confusio faciem meam.
Neboť pro tebe snáším pohanění, a stud přikryl tvář mou.
8 Extraneus factus sum fratribus meis, et peregrinus filiis matris meæ.
Cizí učiněn jsem bratřím svým, a cizozemec synům matky své,
9 Quoniam zelus domus tuæ comedit me, et opprobria exprobrantium tibi ceciderunt super me.
Proto že horlivost domu tvého snědla mne, a hanění hanějících tě na mne připadla.
10 Et operui in jejunio animam meam, et factum est in opprobrium mihi.
Když jsem plakal, postem trápiv duši svou, bylo mi to ku potupě obráceno.
11 Et posui vestimentum meum cilicium; et factus sum illis in parabolam.
Když jsem bral na se pytel místo roucha, tehdy jsem jim byl za přísloví.
12 Adversum me loquebantur qui sedebant in porta, et in me psallebant qui bibebant vinum.
Pomlouvali mne, sedíce v bráně, a písničkou byl jsem těm, kteříž pili víno.
13 Ego vero orationem meam ad te, Domine; tempus beneplaciti, Deus. In multitudine misericordiæ tuæ, exaudi me in veritate salutis tuæ.
Já pak modlitbu svou k tobě odsílám, Hospodine, časť jest dobré líbeznosti tvé. Ó Bože, vedlé množství milosrdenství svého vyslyš mne, pro pravdu svou spasitelnou.
14 Eripe me de luto, ut non infigar; libera me ab iis qui oderunt me, et de profundis aquarum.
Vytrhni mne z bláta, abych nebyl pohřížen; nechť jsem vytržen od těch, kteříž mne nenávidí, jako z hlubokostí vod,
15 Non me demergat tempestas aquæ, neque absorbeat me profundum, neque urgeat super me puteus os suum.
Aby mne nezachvátili proudové vod, a nesehltila hlubina, ani se nade mnou zavřela prohlubně.
16 Exaudi me, Domine, quoniam benigna est misericordia tua; secundum multitudinem miserationum tuarum respice in me.
Vyslyšiž mne, Hospodine, neboť jest dobré milosrdenství tvé; vedlé množství slitování svých vzhlédniž na mne.
17 Et ne avertas faciem tuam a puero tuo; quoniam tribulor, velociter exaudi me.
A neskrývej tváři své od služebníka svého, neboť mám úzkost; rychle vyslyš mne.
18 Intende animæ meæ, et libera eam; propter inimicos meos, eripe me.
Přibliž se k duši mé, a vyprosť ji; pro nepřátely mé vykup mne.
19 Tu scis improperium meum, et confusionem meam, et reverentiam meam;
Ty znáš pohanění mé, a zahanbení mé, i potupu mou, před tebouť jsou všickni nepřátelé moji.
20 in conspectu tuo sunt omnes qui tribulant me. Improperium exspectavit cor meum et miseriam: et sustinui qui simul contristaretur, et non fuit; et qui consolaretur, et non inveni.
Pohanění potřelo srdce mé, pročež jsem byl v žalosti. Očekával jsem, zdali by mne kdo politoval, ale žádného nebylo, zdali by kdo potěšiti chtěli, ale nedočkal jsem.
21 Et dederunt in escam meam fel, et in siti mea potaverunt me aceto.
Nýbrž místo pokrmu poskytli mi žluči, a v žízni mé napájeli mne octem.
22 Fiat mensa eorum coram ipsis in laqueum, et in retributiones, et in scandalum.
Budiž jim stůl jejich před nimi za osídlo, a pokojný způsob jejich místo síti.
23 Obscurentur oculi eorum, ne videant, et dorsum eorum semper incurva.
Ať se zatmí oči jejich, aby viděti nemohli, a bedra jejich k stálému přiveď zemdlení.
24 Effunde super eos iram tuam, et furor iræ tuæ comprehendat eos.
Vylí na ně rozhněvání své, a prchlivost hněvu tvého ať je zachvátí.
25 Fiat habitatio eorum deserta, et in tabernaculis eorum non sit qui inhabitet.
Budiž příbytek jejich pustý, v staních jejich kdo by obýval, ať není žádného.
26 Quoniam quem tu percussisti persecuti sunt, et super dolorem vulnerum meorum addiderunt.
Nebo se tomu, jehož jsi ty zbil, protiví, a o bolesti zraněných tvých rozmlouvají.
27 Appone iniquitatem super iniquitatem eorum, et non intrent in justitiam tuam.
Přilož nepravost k nepravosti jejich, a ať nepřicházejí k spravedlnosti tvé.
28 Deleantur de libro viventium, et cum justis non scribantur.
Nechť jsou vymazáni z knihy živých, a s spravedlivými ať nejsou zapsáni.
29 Ego sum pauper et dolens; salus tua, Deus, suscepit me.
Já pak ztrápený jsem, a bolestí sevřený, ale spasení tvé, ó Bože, na místě bezpečném postaví mne.
30 Laudabo nomen Dei cum cantico, et magnificabo eum in laude:
I buduť chváliti jméno Boží s prozpěvováním, a velebiti je s děkováním.
31 et placebit Deo super vitulum novellum, cornua producentem et ungulas.
A bude to příjemnější Hospodinu nežli vůl, neb volek rohatý s rozdělenými kopyty.
32 Videant pauperes, et lætentur; quærite Deum, et vivet anima vestra:
To když uhlédají tiší, radovati se budou, hledajíce Boha, a ožive srdce jejich.
33 quoniam exaudivit pauperes Dominus, et vinctos suos non despexit.
Neboť vyslýchá chudé Hospodin, a vězni svými nezhrzí.
34 Laudent illum cæli et terra; mare, et omnia reptilia in eis.
Chvaltež ho nebesa a země, moře i všeliký hmyz jejich.
35 Quoniam Deus salvam faciet Sion, et ædificabuntur civitates Juda, et inhabitabunt ibi, et hæreditate acquirent eam.
Bůhť zajisté zachová Sion, a vzdělá města Judská, i budou tu bydliti, a zemi tu dědičně obdrží.
36 Et semen servorum ejus possidebit eam; et qui diligunt nomen ejus habitabunt in ea.]
Tolikéž i símě služebníků jeho dědičně jí vládnouti budou, a milující jméno jeho v ní přebývati.
