Giobbe 7
1 Non ha forse un duro lavoro l'uomo sulla terra e i suoi giorni non sono come quelli d'un mercenario?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Come lo schiavo sospira l'ombra e come il mercenario aspetta il suo salario,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 così a me son toccati mesi d'illusione e notti di dolore mi sono state assegnate.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Se mi corico dico: «Quando mi alzerò?». Si allungano le ombre e sono stanco di rigirarmi fino all'alba.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Ricoperta di vermi e croste è la mia carne, raggrinzita è la mia pelle e si disfà.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 I miei giorni sono stati più veloci d'una spola, sono finiti senza speranza.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Ricordati che un soffio è la mia vita: il mio occhio non rivedrà più il bene.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Non mi scorgerà più l'occhio di chi mi vede: i tuoi occhi saranno su di me e io più non sarò.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 non tornerà più nella sua casa, mai più lo rivedrà la sua dimora.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Ma io non terrò chiusa la mia bocca, parlerò nell'angoscia del mio spirito, mi lamenterò nell'amarezza del mio cuore!
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Son io forse il mare oppure un mostro marino, perché tu mi metta accanto una guardia?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Quando io dico: «Il mio giaciglio mi darà sollievo, il mio letto allevierà la mia sofferenza»,
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 tu allora mi spaventi con sogni e con fantasmi tu mi atterrisci.
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Preferirei essere soffocato, la morte piuttosto che questi miei dolori!
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Io mi disfaccio, non vivrò più a lungo. Lasciami, perché un soffio sono i miei giorni.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Che è quest'uomo che tu nei fai tanto conto e a lui rivolgi la tua attenzione
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 e lo scruti ogni mattina e ad ogni istante lo metti alla prova?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Fino a quando da me non toglierai lo sguardo e non mi lascerai inghiottire la saliva?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Se ho peccato, che cosa ti ho fatto, o custode dell'uomo? Perché m'hai preso a bersaglio e ti son diventato di peso?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Perché non cancelli il mio peccato e non dimentichi la mia iniquità? Ben presto giacerò nella polvere, mi cercherai, ma più non sarò!
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
