Giobbe 14
1 L'uomo, nato di donna, breve di giorni e sazio di inquietudine,
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 come un fiore spunta e avvizzisce, fugge come l'ombra e mai si ferma.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 Tu, sopra un tal essere tieni aperti i tuoi occhi e lo chiami a giudizio presso di te?
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Chi può trarre il puro dall'immondo? Nessuno.
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Se i suoi giorni sono contati, se il numero dei suoi mesi dipende da te, se hai fissato un termine che non può oltrepassare,
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 distogli lo sguardo da lui e lascialo stare finché abbia compiuto, come un salariato, la sua giornata!
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 Poiché anche per l'albero c'è speranza: se viene tagliato, ancora ributta e i suoi germogli non cessano di crescere;
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 se sotto terra invecchia la sua radice e al suolo muore il suo tronco,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 al sentore dell'acqua rigermoglia e mette rami come nuova pianta.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 L'uomo invece, se muore, giace inerte, quando il mortale spira, dov'è?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 Potranno sparire le acque del mare e i fiumi prosciugarsi e disseccarsi,
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 ma l'uomo che giace più non s'alzerà, finché durano i cieli non si sveglierà, né più si desterà dal suo sonno.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Oh, se tu volessi nascondermi nella tomba, occultarmi, finché sarà passata la tua ira, fissarmi un termine e poi ricordarti di me! (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 Se l'uomo che muore potesse rivivere, aspetterei tutti i giorni della mia milizia finché arrivi per me l'ora del cambio!
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Mi chiameresti e io risponderei, l'opera delle tue mani tu brameresti.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Mentre ora tu conti i miei passi non spieresti più il mio peccato:
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 in un sacchetto, chiuso, sarebbe il mio misfatto e tu cancelleresti la mia colpa.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 Ohimè! come un monte finisce in una frana e come una rupe si stacca dal suo posto,
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 e le acque consumano le pietre, le alluvioni portano via il terreno: così tu annienti la speranza dell'uomo.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Tu lo abbatti per sempre ed egli se ne va, tu sfiguri il suo volto e lo scacci.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Siano pure onorati i suoi figli, non lo sa; siano disprezzati, lo ignora!
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 Soltanto i suoi dolori egli sente e piange sopra di sé.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
