Zsoltárok 139
1 A karmesternek. Zsoltár Dávidtól. Örökkévaló, átkutattál engem és megismertél.
Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
2 Te ismered ültemet és keltemet, érted gondolatomat messziről.
Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
3 Jártamat és fektemet meghánytad, s mind az útjaimat kitapasztaltad,
Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
4 mert nincs szó nyelvemen; immár Örökkévaló, ismered azt egészen.
Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
5 Hátul és elől körülzártál engem és reám tetted kezedet.
Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
6 Csodálatos nekem a megismerése, túlmagas, nem birom meg.
Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
7 Hová menjek szellemedtől, s hová szökjem színed elől?
Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. (Sheol h7585)
9 Venném hajnalnak szárnyait, laknám tengernek végén:
Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
10 ott is kezed vezet engem, és megragad a te jobbod.
I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
11 Ha mondom: bizony, sötétség borit el engem és éjjellé válik a világosság körülöttem:
Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
12 a sötétség sem sötét neked, s az éjjel világít mint a nappal, akár sötétség akár világosság!
Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
13 Mert te szerzetted veséimet, szöttél engem anyám testében.
Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
14 Magasztallak azért, hogy félelmetesen csodás lettem; csodásak a műveid és lelkem tudja nagyon.
Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
15 Nem volt rejtve előtted csontozatom, a hogy alkottattam titokban, himeztettem földnek aljaiban.
Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
16 Idomtalan testemet látták szemeid; a könyvedben mind be vannak irva-e a napok, melyek alkotandók, midőn egy sem volt még közülök.
Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
17 Nekem pedig mi drágák a gondolataid, oh Isten, mi tetemesek az összegeik!
Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
18 Megolvasnám – számosabbak a fövenynél; fölébredek és még veled vagyok.
Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
19 Vajha megölnéd, oh Isten, a gonoszt! És vérontás emberei ti, távozzatok tölem!
Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
20 Kik téged megemlítenek fondorlatnál, hamisan ejtették ki nevedet ellenségeid.
Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
21 Nemde gyűlölőidet, oh Örökkévaló, gyülölöm és az ellened támadóktól elundorodom.
Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
22 Teljes gyűlölettel gyűlölöm őket, ellenségeimmé lettek nekem!
Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
23 Kutass át engem, Isten s ismerd meg szivemet; vizsgálj meg, s ismerd meg tépelődésemet!
Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
24 S lásd, van-e bennem bosszantásnak útja, s vezess engem az örök útra!
A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
