< Zsoltárok 13 >

1 A karmesternek. Zsoltár Dávidtól.
Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Až dokud, Hospodine? Což se na věky zapomeneš na mne? Dokudž tvář svou skrývati budeš přede mnou?
2 Meddig, oh Örökkévaló, feledsz el engem örökre, meddig rejted el arczodat tőlem?
Dokud rady vyhledávati budu v mysli své, a den ode dne svírati se v srdci svém? Až dokud se zpínati bude nepřítel můj nade mnou?
3 Meddig tartogassak tanácsokat lelkemben, bánatot szívemben nappal; meddig emelkedjék ellenségem én fölém?
Vzhlédni, vyslyš mne, Hospodine Bože můj, osvěť oči mé, abych neusnul snem smrti,
4 Tekints rám, hallgass meg, Örökkévaló, én Istenem, világosítsd meg szemeimet, nehogy aludjam a halál álmát.
A aby neřekl nepřítel můj: Svítězil jsem nad ním, a nepřátelé moji aby neplésali, jestliže bych se poklesl.
5 Nehogy mondja ellenségem: Legyőztem őt! — szorongatóim ne vigadjanak, midőn tántorgok.
Jáť zajisté v milosrdenství tvém doufám, plésati bude srdce mé v spasení tvém;
6 De én szeretetedben bízom, vigadjon szívem segitségedben, hadd éneklek az Örökkévalónak, mert jót tett értem.
zpívati budu Hospodinu, že jest mi tak dobře učinil.

< Zsoltárok 13 >