< Jób 16 >

1 Felelt Jób és mondta:
A odpovídaje Job, řekl:
2 Hallottam efféléket sokat, bajt hozó vigasztalók vagytok mindannyian!
Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
3 Vége van-e a szeles szavaknak, vagy mi késztet téged, hogy felelj?
Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
4 Én is úgy beszélnék, mint ti, ha lelketek volna az én lelkem helyén, összefűznék beszédeket ellenetek, csóválnám fölöttetek fejemet!
Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
5 Szilárdítanálak titeket szájammal, és ajkaim szánalma enyhülést adna.
Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
6 Ha beszélnék, nem enyhű fájdalmam; s ha abbahagynám, mi tűnik el tőlem?
Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
7 Ámde most kifárasztott engem; pusztává tetted egész környezetemet.
Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
8 Ránczossá tettél, az tanúul tett, soványságom ellenem támadt, szemembe vall.
A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
9 Haragja tépett, gyűlölettel támadt engem, vicsorított reám fogaival, szorongatóm szemeit feni reám.
Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
10 Feltátották ellenem szájukat, gyalázattal verték orczáimat, együttesen összecsődülnek ellenem.
Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
11 Álnoknak szolgáltat ki engem Isten és gonoszok kezébe dönt engem.
Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
12 Boldog voltam és összemorzsolt, nyakszirten fogott és összezúzott és czéltáblául állított engem magának.
Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
13 Körül fognak engem íjászai, átfúrja veséimet s nem kímél, földre ontja epémet.
Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
14 Rést tör rajtam, rést résre, mint vitéz nekem rohan.
Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
15 Zsákot varrtam foszló bőrömre és porba dugtam bele szarvamat.
Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
16 Arczom kivörösödött a sírástól, és szempilláimon vakhomály ül:
Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
17 bár nincs erőszak kezeimben és imádságom tiszta.
Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
18 Oh föld, ne fedd be véremet, s ne legyen hely kiáltásom számára!
Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
19 Most is, íme az égben van tanúm, és bizonyságom a magasságban.
Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
20 Csúfolóim – barátim: Istenhez könnyezve tekint szemem;
Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
21 hogy döntsön a férfi mellett Istennel szemben, és ember fiával szemben a barátja mellett.
Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
22 Mert még csak kisszámú évek jönnek, és útra, melyről vissza nem térek, megyek el.
Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.

< Jób 16 >