< Jób 14 >
1 az ember asszony szülöttje, rövid életű és jól lakva háborgással.
Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 Mint virág hajtott ki és elfonnyadt, eliramodott mint az árnyék s meg nem áll.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 Erre is fölnyitottad szemedet s engem viszel törvényre magaddal!
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Származhat-e tiszta tisztátalanból? Egy sem!
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Ha kiszabvák napjai, nálad van hónapjainak száma, törvényét megalkottad, melyen túl nem léphet:
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 tekints el tőle, hogy szünete legyen, mígnem lerója, mint béres, a napját.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 Mert van a fának reménye: ha kivágják, ismét megújul és csemetéje nem szűnik meg.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 Ha megvénül a földben gyökere és a porban elhal törzsöke:
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 víznek illatától felvirul és gallyat hajt mint ültetvény.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 De férfi elgyengülvén, meghal, kimúlván az ember, hol van?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 Kiapadtak a vizek a tengerből, és a folyó elszárad, elszikkad:
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 az ember is lefekszik s föl nem kél; az ég enyésztéig nem ébrednek ők és nem serkennek föl álmukból.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Vajha az alvilágba tennél el engem, elrejtenél, míg lecsillapodik haragod, tűznél nekem törvényt s megemlékeznél rólam. (Sheol )
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol )
14 Ha elhal férfi, föléled-e? Szolgálati időm minden napjaiban várakoznám, míg nem megjön felváltásom.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Szólítanál és én felelnék neked, kezeid műve után vágyakoznál.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Mert most lépteimet számlálod, nem is várod be vétkemet!
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Zacskóba van pecsételve bűntettem, s betapasztottad bűnömet.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 Azonban düledező hegy szétomlik, szikla is kimozdul helyéből;
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 köveket szétmorzsol a víz, elsodorja áradása a földnek porát: így veszítetted el a halandónak reményét.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Lebirod örökre, és eltűnt, eltorzítván arczát, elűzted őt.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Tiszteletre jutnak fiai – nem tud róluk, csekélyekké válnak, nem veszi őket észre;
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 csak fájdalmat érez teste ő rajta, és lelke gyászol ő benne.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.