Psalm 137

1 An den Flüssen Babels da saßen wir; wir weinten auch, wenn wir Zions gedachten.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 An die Weiden in seiner Mitte hingen wir unsere Harfen.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 Da baten uns, die uns gefangen hielten, um die Worte eines Liedes, die so uns quälten, um Fröhlichkeit: Singt uns von dem Liede Zions.

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 Wie sollten wir das Lied Jehovahs singen auf dem Boden des Auslandes.

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 So ich deiner vergäße, Jerusalem, so soll vergessen meine Rechte.

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 So soll kleben meine Zunge an meinem Gaumen, so ich dein nicht gedenke, so ich nicht erhebe Jerusalem über das Höchste meiner Fröhlichkeit.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Gedenke Du, Jehovah, der Söhne Edoms am Tag Jerusalems, da sie sprachen: Entblößt, entblößt sie bis auf die Gründe darin!

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Tochter Babels, der verheerten, selig der dir entrichtet nach der Erwiderung, die du uns erwidert hast.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Selig der, der deine Kindlein ergreift und sie zerschmettert an der Felsenklippe.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.