Psalm 137

1 An Babels Strömen, da saßen wir und weinten, wenn Zions wir gedachten;

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 an die Weiden, die dort stehen, hängten wir unsre Harfen;

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 denn Lieder verlangten von uns dort unsre Zwingherrn, und unsre Peiniger hießen uns fröhlich sein: »Singt uns eins von euren Zionsliedern!«

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 Wie sollten wir singen die Lieder des HERRN auf fremdem Boden?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 Vergesse ich dich, Jerusalem, so verdorre mir die rechte Hand!

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 Die Zunge bleibe mir am Gaumen kleben, wenn ich deiner nicht eingedenk bleibe, wenn ich Jerusalem nicht stelle über alles, was mir Freude macht!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Gedenke, HERR, den Söhnen Edoms den Unglückstag Jerusalems, wie sie riefen: »Reißt nieder, reißt nieder bis auf den Grund in ihm!«

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Bewohnerschaft Babels, Verwüsterin! Heil dem, der dir vergilt dasselbe, was du an uns verübt!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Heil dem, der deine Kindlein packt und am Felsen sie zerschmettert!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.