Psalm 104
1 Lobe den HERRN, meine Seele! O HERR, mein Gott, wie bist du so groß! In Erhabenheit und Pracht bist du gekleidet,
Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.
2 du, der in Licht sich hüllt wie in ein Gewand, der den Himmel ausspannt wie ein Zeltdach,
Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
3 der die Balken seines Palastes im Wasser festlegt, der Wolken macht zu seinem Wagen, einherfährt auf den Flügeln des Windes;
Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
4 der Winde zu seinen Boten bestellt, zu seinen Dienern lohendes Feuer.
Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
5 Er hat die Erde gegründet auf ihre Pfeiler, so daß sie in alle Ewigkeit nicht wankt.
Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
6 Mit der Urflut gleich einem Kleide bedecktest du sie: bis über die Berge standen die Wasser;
Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
7 doch vor deinem Schelten flohen sie, vor der Stimme deines Donners wichen sie angstvoll zurück.
K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
8 Da stiegen die Berge empor, und die Täler senkten sich an den Ort, den du ihnen verordnet.
(Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.
9 Eine Grenze hast du gesetzt, die sie nicht überschreiten: sie dürfen die Erde nicht nochmals bedecken.
Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.
10 Quellen läßt er den Bächen zugehn: zwischen den Bergen rieseln sie dahin;
Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
11 sie tränken alles Getier des Feldes, die Wildesel löschen ihren Durst;
A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
12 an ihnen wohnen die Vögel des Himmels, lassen ihr Lied aus den Zweigen erschallen.
Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.
13 Er tränkt die Berge aus seinem Himmelspalast: vom Segen deines Schaffens wird die Erde satt.
Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.
14 Gras läßt er sprossen für das Vieh und Pflanzen für den Bedarf der Menschen, um Brotkorn aus der Erde hervorgehn zu lassen und Wein, der des Menschen Herz erfreut;
Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,
15 um jedes Antlitz erglänzen zu lassen vom Öl und durch Brot das Herz des Menschen zu stärken.
A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Èiní, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
16 Es trinken sich satt die Bäume des HERRN, die Zedern des Libanons, die er gepflanzt,
Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.
17 woselbst die Vögel ihre Nester bauen, der Storch, der Zypressen zur Wohnung wählt.
Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
18 Die hohen Berge gehören den Gemsen, die Felsen sind der Klippdachse Zuflucht.
Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
19 Er hat den Mond gemacht zur Bestimmung der Zeiten, die Sonne, die ihren Niedergang kennt.
Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
20 Läßt du Finsternis entstehn, so wird es Nacht, da regt sich alles Getier des Waldes:
Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
21 die jungen Löwen brüllen nach Raub, indem sie von Gott ihre Nahrung fordern.
Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.
22 Geht die Sonne auf, so ziehn sie sich zurück und kauern in ihren Höhlen;
Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.
23 dann geht der Mensch hinaus an seine Arbeit und an sein Tagwerk bis zum Abend.
Èlověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
24 Wie sind deiner Werke so viele, o HERR! Du hast sie alle mit Weisheit geschaffen, voll ist die Erde von deinen Geschöpfen.
Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
25 Da ist das Meer, so groß und weit nach allen Seiten: drin wimmelt es ohne Zahl von Tieren klein und groß.
V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.
26 Dort fahren die Schiffe einher; da ist der Walfisch, den du geschaffen, darin sich zu tummeln.
Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.
27 Sie alle schauen aus zu dir hin, daß du Speise ihnen gebest zu seiner Zeit;
Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
28 gibst du sie ihnen, so lesen sie auf; tust deine Hand du auf, so werden sie satt des Guten;
Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.
29 doch verbirgst du dein Angesicht, so befällt sie Schrecken; nimmst du weg ihren Odem, so sterben sie und kehren zurück zum Staub, woher sie gekommen.
Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.
30 Läßt du ausgehn deinen Odem, so werden sie geschaffen, und so erneust du das Antlitz der Erde.
Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.
31 Ewig bleibe die Ehre des HERRN bestehn, es freue der HERR sich seiner Werke!
Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.
32 Blickt er die Erde an, so erbebt sie; rührt er die Berge an, so stehn sie in Rauch.
On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.
33 Singen will ich dem HERRN mein Leben lang, will spielen meinem Gott, solange ich bin.
Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.
34 Möge mein Sinnen ihm wohlgefällig sein: ich will meine Freude haben am HERRN!
Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.
35 Möchten die Sünder verschwinden vom Erdboden und die Gottlosen nicht mehr sein! – Lobe den HERRN, meine Seele! Halleluja!
Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.
