Job 3
1 Danach tat Hiob seinen Mund auf und verfluchte seinen Tag.
Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
2 Und Hiob sprach:
Nebo mluvě Job, řekl:
3 Der Tag müsse verloren sein, darinnen ich geboren bin, und die Nacht, da man sprach: Es ist ein Männlein empfangen.
Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
4 Derselbe Tag müsse finster sein, und Gott von oben herab müsse nicht nach ihm fragen; kein Glanz müsse über ihn scheinen.
Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
5 Finsternis und Dunkel müssen ihn überwältigen, und dicke Wolken müssen über ihm bleiben, und der Dampf am Tage mache ihn gräßlich.
Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
6 Die Nacht müsse ein Dunkel einnehmen, und müsse sich nicht unter den Tagen des Jahres freuen, noch in die Zahl der Monden kommen.
Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
7 Siehe, die Nacht müsse einsam sein und kein Jauchzen drinnen sein.
Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
8 Es verfluchen sie die Verflucher des Tages, und die da bereit sind, zu erwecken den Leviathan.
Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
9 Ihre Sterne müssen finster sein in ihrer Dämmerung; sie hoffe aufs Licht und komme nicht und müsse nicht sehen die Augenbrauen der Morgenröte,
Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
10 daß sie nicht verschlossen hat die Tür meines Leibes und nicht verborgen das Unglück vor meinen Augen.
Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
11 Warum bin ich nicht gestorben von Mutterleib an? Warum bin ich nicht umkommen, da ich aus dem Leibe kam?
Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
12 Warum hat man mich auf den Schoß gesetzet? Warum bin ich mit Brüsten gesäuget?
Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
13 So läge ich doch nun und wäre stille, schliefe und hätte Ruhe
Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
14 mit den Königen und Ratsherren auf Erden, die das Wüste bauen;
S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
15 oder mit den Fürsten, die Gold haben und ihre Häuser voll Silbers sind;
Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
16 oder wie eine unzeitige Geburt verborgen und nichts wäre, wie die jungen Kinder, die das Licht nie gesehen haben.
Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
17 Daselbst müssen doch aufhören die Gottlosen mit Toben; daselbst ruhen doch, die viel Mühe gehabt haben.
Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
18 Da haben doch miteinander Frieden die Gefangenen und hören nicht die Stimme des Drängers.
Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
19 Da sind beide klein und groß, Knecht und der von seinem HERRN frei gelassen ist.
Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
20 Warum ist das Licht gegeben dem Mühseligen und das Leben den betrübten Herzen,
Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
21 (die des Todes warten und kommt nicht, und grüben ihn wohl aus dem Verborgenen,
Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
22 die sich fast freuen und sind fröhlich, daß sie das Grab bekommen, )
Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
23 und dem Manne, des Weg verborgen ist, und Gott vor ihm denselben bedecket?
Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
24 Denn wenn ich essen soll, muß ich seufzen, und mein Heulen fähret heraus wie Wasser.
Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
25 Denn das ich gefürchtet habe, ist über mich kommen, und das ich sorgte, hat mich getroffen.
To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
26 War ich nicht glückselig? War ich nicht fein stille? Hatte ich nicht gute Ruhe? Und kommt solche Unruhe!
Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
