Job 14
1 Der Mensch, vom Weibe geboren, lebt kurze Zeit und ist voll Unruhe,
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 gehet auf wie eine Blume und fällt ab, fleucht wie ein Schatten und bleibet nicht.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 Und du tust deine Augen über solchem auf, daß du mich vor dir in das Gericht ziehest.
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Wer will einen Reinen finden bei denen, da keiner rein ist?
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Er hat seine bestimmte Zeit, die Zahl seiner Monden stehet bei dir; du hast ein Ziel gesetzt, das wird er nicht übergehen.
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Tue dich von ihm, daß er Ruhe habe, bis daß seine Zeit komme, deren er wie ein Taglöhner wartet.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 Ein Baum hat Hoffnung, wenn er schon abgehauen ist, daß er sich wieder verändere, und seine Schößlinge hören nicht auf.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 Ob seine Wurzel in der Erde veraltet und sein Stamm in dem Staube erstirbt,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 grünet er doch wieder vom Geruch des Wassers und wächst daher, als wäre er gepflanzet.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 Wo ist aber ein Mensch, wenn er tot und umkommen und dahin ist?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 Wie ein Wasser ausläuft aus dem See und wie ein Strom versieget und vertrocknet,
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 so ist ein Mensch, wenn er sich legt, und wird nicht aufstehen und wird nicht aufwachen, solange der Himmel bleibt, noch von seinem Schlaf erweckt werden.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Ach, daß du mich in der Hölle verdecktest und verbärgest, bis dein Zorn sich lege, und setztest mir ein Ziel, daß du an mich denkest! (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 Meinest du, ein toter Mensch werde wieder leben? Ich harre täglich; dieweil ich streite, bis daß meine Veränderung komme,
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 daß du wollest mir rufen, und ich dir antworten, und wollest das Werk deiner Hände nicht ausschlagen.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Denn du hast schon meine Gänge gezählet; aber du wollest ja nicht achthaben auf meine Sünde.
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Du hast meine Übertretung in einem Bündlein versiegelt und meine Missetat zusammengefasset.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 Zerfällt doch ein Berg und vergehet, und ein Fels wird von seinem Ort versetzt.
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 Wasser wäschet Steine weg, und die Tropfen flößen die Erde weg; aber des Menschen Hoffnung ist verloren.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Denn du stößest ihn gar um, daß er dahinfähret, veränderst sein Wesen und lässest ihn fahren.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Sind seine Kinder in Ehren, das weiß er nicht; oder ob sie geringe sind, des wird er nicht gewahr.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 Weil er das Fleisch an sich trägt, muß er Schmerzen haben, und weil seine Seele noch bei ihm ist, muß er Leid tragen.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
