Psalm 137

1 An den Strömen Babels, da saßen wir und weinten, indem wir Zions gedachten.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 An den Weiden, die dort waren, hingen wir unsere Zithern auf.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 Denn dort begehrten, die uns gefangen geführt, Lieder von uns, und unsere Peiniger Fröhlichkeit: “Singt uns eines von den Zionsliedern!”

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 Wie könnten wir die Jahwe-Lieder singen auf dem Boden der Fremde!

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 Wenn ich deiner vergesse, Jerusalem, so schrumpfe meine Rechte ein.

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 Es klebe meine Zunge an meinem Gaumen, wenn ich deiner nicht gedenke, wenn ich nicht lasse Jerusalem meine höchste Freude sein!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Gedenke, Jahwe, den Edomitern, den Unglückstag Jerusalems, die da riefen: “Nieder damit, nieder damit bis auf den Grund in ihr!”

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Tochter Babel, du Verwüsterin, wohl dem, der dir vergilt, was du uns angethan!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Wohl dem, der deine zarten Kinder packt und schmettert an den Felsen.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.