< Job 30 >

1 Und jetzt verlachen mich solche, die jünger sind als ich, deren Väter ich meinen Herdenhunden nicht hätte beigesellen mögen.
Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
2 Was sollte mir auch ihrer Hände Kraft, da es für sie doch keine volle Reife giebt?
Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
3 Durch Mangel und durch Hunger ausgedörrt, benagen sie dürres Land, die unfruchtbare Wüste und Öde,
Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
4 sie, die Melde pflücken am Gesträuch und deren Speise Ginsterwurzeln sind.
Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
5 Aus der Gesellschaft werden sie fortgetrieben; man schreit über sie wie über einen Dieb.
Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
6 In schauerlichen Schluchten müssen sie wohnen, in Erdlöchern und Felsenhöhlen.
Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
7 Zwischen den Sträuchern brüllen sie, unter den Nesseln thun sie sich zusammen;
V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
8 eine ruchlose und ehrlose Brut wurden sie hinausgepeitscht aus dem Lande.
Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
9 Und jetzt bin ich ihr Spottlied geworden und diene ihnen zum Gerede.
Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
10 Sie verabscheuen mich, rücken fern von mir hinweg und scheuen sich nicht, mir ins Gesicht zu speien.
V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
11 Denn meine Sehne hat er gelöst und mich gebeugt, so lassen auch sie den Zügel vor mir schießen.
Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
12 Zur Rechten erhebt sich die Brut; meine Füße stoßen sie hinweg und schütten wider mich ihre Verderbensstraßen auf.
Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
13 Meinen Pfad haben sie aufgerissen, zu meinem Sturze helfen sie, die Helferlosen.
Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
14 Wie durch breite Bresche kommen sie, unter Trümmern wälzen sie sich heran.
Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
15 Schrecknisse haben sich gegen mich gewendet; dem Sturmwinde gleich jagen sie meinen Adel dahin, und wie eine Wolke ist mein Glück entschwunden.
Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
16 Und jetzt zerfließt in mir meine Seele, Tage des Elends halten mich fest.
A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
17 Die Nacht bohrt in meine Gebeine und löst sich von mir ab, und meine Nager schlafen nicht.
Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
18 Durch Allgewalt ist mein Gewand entstellt; wie die Halsöffnung meines Leibrocks umschließt es mich.
Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
19 Er hat mich in den Kot geworfen, und dem Staub und der Asche ward ich gleich.
Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
20 Ich schreie zu dir, doch du antwortest mir nicht; ich stehe da, du aber starrst mich an.
Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
21 Du wandelst dich in einen Grausamen für mich, mit deiner starken Hand befeindest du mich.
Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
22 Du hebst mich auf den Sturmwind, lässest mich dahinfahren und lässest mich vergehn in Sturmesbrausen.
Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
23 Ja, ich weiß zum Tode willst du mich führen und zum Versammlungshaus für alles Lebende.
Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
24 Doch - streckt wohl einer nicht im Sturze seine Hand nach Rettung aus, oder giebts bei seinem Untergang nicht darob Hilfsgeschrei?
Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
25 Oder habe ich nicht um den geweint, der harte Tage hatte, und hat mein Herz des Armen nicht gejammert?
Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
26 Ja, auf Glück hoffte ich, aber Unheil kam; ich harrte auf Licht und es kam Dunkel.
Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
27 Mein Inneres siedet ohne Unterlaß, Tage des Elends überfielen mich.
Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
28 Geschwärzt gehe ich einher - doch nicht vom Sonnenbrand; ich stehe auf und schreie vor den Leuten.
Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
29 Der Schakale Bruder bin ich geworden und ein Genosse den Straußen.
Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
30 Meine Haut ist schwarz geworden und löst sich von mir ab, und meine Gebeine sind von Glut verbrannt.
Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
31 Und so ward meine Zither zum Klagelaut und meine Schalmei zu lautem Weinen.
A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

< Job 30 >