Psalm 137

1 An Babels Strömen sitzen wir, jedoch wir weinen, denken wir an Sion.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 Wir hängen in den Weidenbüschen die Harfen auf.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 Denn unsere Zwingherrn fordern Lieder dort von uns und heitre Klänge unsere Peiniger: "Ein Lied von Sion singet uns!"

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 Wie könnten wir ein Lied dem Herrn zu Ehren in fremdem Lande singen? -

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 Vergeß ich dein, Jerusalem, verdorr mir meine Rechte!

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 Die Zunge klebe mir am Gaumen, wenn ich nicht dein gedächte, wenn ich in größter Freude selbst das Los Jerusalems mir nicht zu Herzen nähme! -

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Gedenke, Herr, den Edomssöhnen den Tag Jerusalems, an dem sie riefen: "Zerstört, zerstört es gründlich!"

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Du Tochter Babels, du Verwüsterin! Heil dem, der dir vergilt, was du an uns verübt!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Heil dem, der deine Kindlein packt und an den Felsen schlägt!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.