Job 30

1 "Und jetzt verlachen solche mich, die jünger sind als ich, ja solche, deren Väter ich nicht beigesellen möchte meinen Herdenhunden!

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

2 Was sollte mir selbst ihrer Hände Kraft, denn Rüstigkeit geht ihnen doch verloren!

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

3 Durch Mangel und durch harten Hunger sollen sie sich Nahrung aus der Wüste holen, dem Lande des Orkans und Sturmes.

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

4 Sie sollten Melde pflücken am Gesträuche, und ihre Nahrung seien Ginsterwurzeln!

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

5 Von Wasserstellen sollten sie vertrieben werden! Man schreie über sie wie Diebe,

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

6 daß sie in schauerlichen Schluchten, in Erdlöchern und Felsenhöhlen siedeln,

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

7 und daß sie im Gebüsche gröhlen und unter Nesseln sich zusammenkauern!

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

8 Sie, eine Brut so schlecht und ehrlos, sie sollten tief im Staube liegen!

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

9 Und jetzt bin ich ihr Spottgesang; ich diene ihnen zum Gerede.

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

10 Ja, sie verabscheun mich und rücken fern von mir und scheun sich nicht, mir ins Gesicht zu speien.

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

11 Er löste mir das Diadem und warf mich auf den Boden, daß sie den Zügel vor mir schießen lassen konnten.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

12 Zur Prüfung stehn die Gegner auf; sie lähmen mir die Füße und werfen gegen mich die Wege für ihr Unheil auf.

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

13 Sie reißen meine Pfade auf, verhelfen mir zum Falle, und niemand hindert sie.

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

14 Sie kommen wie ein breiter Dammbruch her; sie wälzen sich mit Ungestüm heran.

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

15 Da kommen Schrecken über mich; dem Wind gleich jagt mein Glück davon; fort zieht mein Heil wie eine Wolke.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

16 Mein Leben ist in mir zerflossen, und jammervolle Tage halten mich gefesselt.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

17 Des Nachts bohrt's mir in dem Gebein; auf meinen bloßgelegten Knochen kann ich nimmer liegen.

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

18 Mit Allgewalt packt er mich an und schnürt mich in des Unterkleides Schlitze ein.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

19 Er wirft mich in den Schmutz; dem Staub, der Asche bin ich gleich. -

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

20 Ich schreie auf zu Dir. Doch Du hörst nicht auf mich. Ich halte ein; da gibst Du auf mich acht.

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

21 Du zeigst Dich grausam gegen mich und geißelst mich mit Deiner starken Hand.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

22 Du schickst den Wind, mich zu entführen; der Sturm fährt mit mir auf und ab.

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

23 Ich weiß ja wohl: Du willst zum Tod mich treiben, in das Versammlungshaus für alles Lebende.

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

24 Auf Wunsch jedoch greift er nicht zu, schreit man in seinem Unglück drob um Hilfe. -

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

25 Beweinte ich nicht den Unseligen; war nicht mein Herz des Armen wegen sehr betrübt? -

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

26 Weil ich auf Glück gehofft, doch Unheil kam; auf Licht geharrt, doch Dunkel kam,

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

27 so ist im Aufruhr ohne Unterlaß mein Inneres. Des Leidens Tage überfielen mich.

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

28 Tieftraurig wandle ich einher, wo keine Sonne scheint. Ich trete dem Vereine bei, wo ich nur heulen kann.

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

29 Der Schakale Vereinsbruder bin ich und ein Gesell dem Vogel Strauß.

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

30 Zu schwarz ward meine Haut, daß sie mir bliebe, und mein Gebein ist mir von Glut verbrannt.

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

31 So diente meine Harfe mir zum Trauerliede, zu bitterem Schluchzen die Schalmei."

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.