Job 7

1 C’est une milice que la vie de l’homme sur la terre; et ses jours sont comme les jours d’un mercenaire.

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

2 Comme un esclave désire l’ombre, et comme un mercenaire attend la fin de son ouvrage,

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

3 Ainsi moi aussi j’ai eu des mois vides, et j’ai compté des nuits laborieuses.

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

4 Si je m’endors, je dis: Quand me lèverai-je? et de nouveau j’attends le soir, et je suis rempli de douleur jusqu’aux ténèbres.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

5 Ma chair est revêtue de pourriture et d’une sale poussière; ma peau s’est desséchée et contractée.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

6 Mes jours ont passé plus promptement que la trame n’est coupée par un tisserand; et ils ont été consumés sans aucune espérance.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

7 Souvenez-vous que ma vie est un souffle, et que mon œil ne reviendra pas pour voir le bonheur.

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

8 Le regard de l’homme ne m’apercevra pas; vos yeux se porteront sur moi, mais je ne serai plus.

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

9 Comme un nuage se dissipe et passe, ainsi celui qui descend dans les enfers ne montera pas. (Sheol h7585)

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)

10 Il ne reviendra plus dans sa maison, et son lieu ne le connaîtra plus.

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

11 C’est pourquoi moi-même je ne retiendrai pas ma bouche; je parlerai dans la tribulation de mon esprit; je m’entretiendrai avec l’amertume de mon âme.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

12 Est-ce que je suis une mer, ou un monstre marin, pour que vous m’ayez enfermé dans une prison?

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

13 Si je dis: Mon lit me consolera, et je serai soulagé en me parlant sur ma couche,

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

14 Vous m’épouvanterez par des songes, et par des visions vous m’agiterez d’horreur.

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

15 C’est pour ce motif que mon âme a choisi une destruction violente, et mes os, la mort.

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

16 J’ai perdu toute espérance; je ne saurais vivre davantage: épargnez-moi; car mes jours ne sont rien.

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

17 Qu’est-ce qu’un homme, pour que vous fassiez un si grand cas de lui? ou pourquoi mettez-vous sur lui votre cœur?

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

18 Vous le visitez au point du jour, et aussitôt vous l’éprouvez,

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

19 Jusques à quand ne m’épargnerez-vous point, et ne me laisserez-vous pas avaler ma salive?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

20 J’ai péché, que ferai-je pour vous, ô gardien des hommes? Pourquoi m’avez-vous mis en opposition avec vous, et suis-je à charge à moi-même?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

21 Pourquoi n’ôtez-vous point mon péché, et pourquoi n’enlevez-vous pas mon iniquité? Voilà que maintenant je dormirai dans la poussière, et, si vous me cherchez dès le matin, je ne serai plus.

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.