Job 7
1 L'homme ne fait-il pas sur la terre le service d'un soldat, et ses jours ne sont-ils pas comme les jours d'un mercenaire?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Comme l'esclave soupire après l'ombre, et comme un journalier attend son salaire,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 ainsi j'eus pour mon lot des mois de douleur, et des nuits de tourment ont été mon partage.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Couché, je dis: Quand me lèverai-je? la nuit finira-t-elle? et je m'excède d'agitations jusqu'à l'aube du jour.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Mon corps se couvre de vers et d'une croûte terreuse, ma peau se roidit, et de nouveau suppure.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Mes jours fuient plus prompts que la navette, ils se consument, et je suis sans espoir.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Souviens-Toi que ma vie est un souffle! Mes yeux ne reverront plus de bonheur;
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 l'œil de celui qui me voit, ne m'apercevra plus; Tes yeux me chercheront, et je ne serai plus.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 il ne rentre plus dans sa maison, et ses lieux ne le reconnaissent plus.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Aussi ne mettrai-je pas un frein à ma bouche, mais je parlerai dans l'angoisse de mon cœur, et me plaindrai dans l'amertume de mon âme.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Suis-je une mer? suis-je un dragon, que contre moi Tu mettes une barrière?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Quand je dis: Mon lit me soulagera, ma couche portera une partie de ma peine!
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 alors tu m'effraies par des songes, et par des visions tu m'épouvantes.
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Aussi je préférerais suffoquer, mourir, à conserver ma chair.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Je dédaigne la vie! je ne vivrai pas toujours!… Suspends tes coups, car mes jours sont un souffle!
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Qu'est-ce que l'homme, pour que tu l'honores, pour que tu prennes garde à lui,
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 que tu t'occupes de lui chaque matin, et l'éprouves à tous les instants?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Jusques à quand les yeux ne me quitteront-ils pas, ne me laisseras-tu pas le temps d'avaler ma salive?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Si j'ai péché, qu'ai-je pu te faire, observateur des hommes? Pourquoi me fais-tu le but de tes coups, tellement que je suis à moi-même un fardeau?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Et que ne pardonnes-tu ma faute, et ne passes-tu mon péché? car bientôt je dormirai dans la poudre, et tu me chercheras, et je ne serai plus.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
