Job 14

1 L'homme né de femme a la vie courte, et est rassasié de trouble.

Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 Comme une fleur, il éclot, et on le coupe; il fuit comme une ombre, et ne subsiste point.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 Et c'est sur cet être que tu ouvres les yeux, et c'est moi que tu conduis en justice avec toi!

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 Qui peut tirer la pureté de la souillure? Personne.

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 Si ses jours sont déterminés, si le nombre de ses mois est fixé par-devers toi, si tu lui as prescrit des limites qu'il ne passera pas,

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 Détourne tes regards de lui, et qu'il ait quelque repos, jusqu'à ce qu'il goûte, comme un mercenaire, la fin de sa journée.

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 Car il y a de l'espérance pour l'arbre, si on l'a coupé; il reverdit encore, et il ne cesse pas d'avoir des rejetons;

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 Si sa racine vieillit dans la terre, et si dans la poussière son tronc est mort,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 Dès qu'il sent l'eau, il pousse de nouveau, et il produit des branches comme un jeune plant.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 Mais quand l'homme meurt, il reste gisant; quand l'homme a expiré, où est-il?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 Les eaux de la mer s'écoulent, le fleuve tarit et se dessèche,

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 Ainsi l'homme se couche, et il ne se relève point. Tant qu'il y aura des cieux, ils ne se réveilleront point, et on ne les fera pas sortir de leur sommeil.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 Oh! si tu me cachais dans le Sépulcre, si tu me mettais à couvert, jusqu'à ce que ta colère fût passée! Si tu me donnais un terme, après lequel tu te souviendrais de moi (Sheol h7585)

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

14 (Si l'homme meurt, revivra-t-il? ), tout le temps de ma consigne, j'attendrais, jusqu'à ce que vînt mon remplacement!

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 Tu appellerais, et je répondrais; tu désirerais de revoir l'ouvrage de tes mains.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 Mais, maintenant, tu comptes mes pas, et tu observes tous mes péchés.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 Ma transgression est scellée dans le sac, et tu as ajouté à mon iniquité.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 Mais la montagne s'éboule; le rocher est transporté hors de sa place;

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 Les eaux minent les pierres; les inondations entraînent la poussière de la terre: ainsi fais-tu périr l'espérance du mortel.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 Tu ne cesses de l'assaillir, et il s'en va; tu changes son aspect, et tu le renvoies.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 Que ses fils soient honorés, il n'en saura rien; qu'ils soient méprisés, il ne le verra pas.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 C'est sur lui seul que sa chair s'afflige, et sur lui que son âme gémit.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.