Job 14

1 L'homme, né de la femme, vit peu, et il est plein d'emportement.

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 Il tombe comme une fleur s'épanouit; il passe comme une ombre; il n's'arrête jamais.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 N'est-ce pas de vous qu'il tient sa raison? Et n'est-ce point vous qui l'appelez devant vous pour être jugé?

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 Qui sera exempt de souillure? Personne.

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 Sa vie sur la terre n'eût-elle duré qu'un jour. L'homme peut supputer lui- même le nombre de ses mois; vous avez fixé le terme; nul ne le dépasse.

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 Détournez-vous donc de lui afin qu'il se repose et qu'il se complaise en sa vie, comme le travailleur à gages.

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 L'arbre ne perd point toute espérance; si on le taille, il fleurira encore, et il ne manquera pas de rejetons.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 S'il a vieilli, sa racine est encore en terre; si son tronc s'est flétri au milieu des rochers,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 La senteur de l'eau le ranimera, et il portera des fruits comme un jeune plant.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 L'homme meurt et il disparaît; le mortel tombe et il n'est plus.

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 La mer à la longue s'appauvrit; le fleuve abandonné à lui-même se dessèche;

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 L'homme une fois couché ne se relèvera pas que le ciel ne se dissolve; les morts ne sortiront pas de leur sommeil.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 Puissiez-vous me garder dans les enfers; et me cacher jusqu'à ce que votre courroux s'apaise; et me marquer le temps où vous vous souviendrez de moi. (Sheol h7585)

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

14 Car l'homme sera mort, lorsqu'il aura remplit les jours de sa vie, il vivra. J'attendrai jusqu'à ce que je renaisse.

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 Vous m'appellerez alors et je vous obéirai: ne rejetez donc pas les œuvres de vos mains.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 Vous avez compté mes actions et nulle de mes fautes ne vous est échappée.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 Vous avez scellé mes péchés dans un sac; vous avez mis un signe à ceux que la contrainte m'a fait commettre.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 Mais les monts s'écroulent, les roches sont déracinées;

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 Les eaux aplanissent la pierre; les ondes couvrent les hautes cimes des monts; et vous avez détruit la patience de l'homme.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 Vous l'avez poussé à la mort et il est parti; vous avez tourné vers lui votre visage et vous l'avez congédié.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 Des fils nombreux sont issus de lui et il n'en sait rien; sa postérité n'est pas nombreuse; il l'ignore.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 Mais ses chairs ont connu la souffrance et son âme a été affligée.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.