Job 14

1 L’Homme, né de la femme, n’a que peu de jours à vivre, et il est rassasié de troubles.

Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 Comme la fleur, il pousse et se flétrit; il fuit comme l’ombre et n’a point de durée.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 Et c’est sur cet être que tu as les yeux ouverts! Moi-même, tu me forces à comparaître en justice avec toi!

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 Qui donc pourrait tirer quelque chose de pur de ce qui est impur? Pas un!

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 Puisque ses jours sont mesurés, que tu connais le compte de ses mois, et que tu lui as imposé des limites qu’il ne saurait dépasser,

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 détourne ton attention de lui: qu’il ait un peu de répit pendant qu’il remplit sa journée comme un mercenaire!

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 Car pour l’arbre, il est encore de l’espoir; si on le coupe il peut repousser, les rejetons ne lui manquent pas.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 Dût sa racine vieillir dans la terre et son tronc mourir dans le sol,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 il suffit qu’il sente l’eau pour reverdir et produire un branchage, comme s’il était nouvellement planté.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 Mais l’homme meurt et s’évanouit, le mortel expire: où est-il alors?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 Les eaux s’échappent du fond du lac, le fleuve tarit et se dessèche.

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 De même, les humains se couchent pour ne plus se relever; tant que dureront les cieux, ils ne se réveilleront ni ne secoueront leur sommeil.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 Ah! Qu’il te plaise de m’enfermer dans le Cheol, de me mettre à l’abri jusqu’à ce que ta colère soit passée, de me fixer un terme où tu te ressouviendrais de moi! (Sheol h7585)

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

14 Lorsque l’homme meurt, revivra-t-il? S’Il en était ainsi, tout le long de ma pénible corvée, je nourrirais de l’espoir, jusqu’à ce qu’on vienne me relever de ma faction.

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 Tu m’appellerais et moi je répondrais; tu témoignerais de l’affection pour l’œuvre de tes mains.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 Au lieu de compter comme à présent chacun de mes pas, tu cesserais de surveiller mes fautes.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 Mes péchés sont scellés dans un faisceau; tu as mis ton cachet sur mes manquements.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 Or, une montagne qui s’écroule se réduit en poussière, et le rocher est déraciné de sa base.

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 Les eaux finissent par user les pierres; leurs flots entraînent la poussière du sol: de même, tu ruines l’espoir de l’homme.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 Tu l’empoignes à jamais et il disparaît; tu déformes sa • figure et le rejettes.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 Que ses enfants s’élèvent, il n’en sait rien; qu’ils soient abaissés, il n’en a pas connaissance.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 Mais c’est pour lui seul que sa chair souffre; c’est pour lui seul que son âme est en deuil.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.