< Job 14 >
1 L’homme né de femme est de peu de jours et rassasié de trouble;
Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 Il sort comme une fleur, et il est fauché; il s’enfuit comme une ombre, et il ne dure pas.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 Pourtant, sur lui tu ouvres tes yeux, et tu me fais venir en jugement avec toi!
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Qui est-ce qui tirera de l’impur un [homme] pur? Pas un!
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Si ses jours sont déterminés, si le nombre de ses mois est par-devers toi, si tu lui as posé ses limites, qu’il ne doit pas dépasser,
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Détourne de lui ton regard, et il aura du repos, jusqu’à ce que, comme un mercenaire, il achève sa journée;
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 Car il y a de l’espoir pour un arbre: s’il est coupé, il repoussera encore, et ses rejetons ne cesseront pas.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 Si sa racine vieillit dans la terre, et si son tronc meurt dans la poussière,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 À l’odeur de l’eau il poussera, et il fera des branches comme un jeune plant;
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 Mais l’homme meurt et gît là; l’homme expire, et où est-il?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 Les eaux s’en vont du lac; et la rivière tarit et sèche:
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 Ainsi l’homme se couche et ne se relève pas: jusqu’à ce qu’il n’y ait plus de cieux, ils ne s’éveillent pas, et ils ne se réveillent pas de leur sommeil.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Oh! si tu voulais me cacher dans le shéol, me tenir caché jusqu’à ce que ta colère se détourne, me fixer un temps arrêté, et puis te souvenir de moi, – (Sheol )
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol )
14 (Si un homme meurt, revivra-t-il?) tous les jours de ma détresse, j’attendrais jusqu’à ce que mon état vienne à changer:
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Tu appellerais, et moi je te répondrais; ton désir serait tourné vers l’œuvre de tes mains;
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Car maintenant tu comptes mes pas: ne veilles-tu pas sur mon péché?
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Ma transgression est scellée dans un sac, et [dans tes pensées] tu ajoutes à mon iniquité.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 Mais une montagne qui s’éboule est réduite en poussière, et le rocher est transporté de son lieu;
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 Les eaux usent les pierres, leur débordement emporte la poussière de la terre: ainsi tu fais périr l’espoir de l’homme.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Tu le domines pour toujours, et il s’en va; tu changes sa face, et tu le renvoies.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Ses fils sont honorés, et il ne le sait pas; ils sont abaissés, et il ne s’en aperçoit pas.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 Sa chair ne souffre que pour lui-même, et son âme ne mène deuil que sur lui-même.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.