Job 7
1 La vie de l'homme sur la terre est un temps de service, et ses jours sont comme ceux du mercenaire.
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Comme l'esclave soupire après l'ombre, comme l'ouvrier attend son salaire,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 ainsi j'ai eu en partage des mois de douleur, pour mon lot, des nuits de souffrance.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Si je me couche, je dis: « Quand me lèverai-je? Quand finira la nuit? » et je suis rassasié d'angoisses jusqu'au jour.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Ma chair se couvre de vers et d'une croûte terreuse, ma peau se gerce et coule.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Mes jours passent plus rapides que la navette, ils s'évanouissent: plus d'espérance!
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 O Dieu, souviens-toi que ma vie n'est qu'un souffle! Mes yeux ne reverront pas le bonheur.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 L'œil qui me regarde ne m'apercevra plus; ton œil me cherchera, et je ne serai plus.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 il ne retournera plus dans sa maison; le lieu qu'il habitait ne le reconnaîtra plus.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 C'est pourquoi je ne retiendrai pas ma langue, je parlerai dans l'angoisse de mon esprit, j'exhalerai mes plaintes dans l'amertume de mon âme.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Suis-je la mer ou un monstre marin, pour que tu poses une barrière autour de moi?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Quand je dis: « Mon lit me soulagera, ma couche calmera mes soupirs, »
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 alors tu m'effraies par des songes, tu m'épouvantes par des visions.
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Ah! Mon âme préfère la mort violente, mes os appellent le trépas.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Je suis en proie à la dissolution, la vie m'échappe pour jamais; laisse-moi, car mes jours ne sont qu'un souffle.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Qu'est-ce que l'homme, pour que tu en fasses tant d'estime, que tu daignes t'occuper de lui,
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 que tu le visites chaque matin, et qu'à chaque instant tu l'éprouves?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Quand cesseras-ru d'avoir le regard sur moi? Quand me laisseras-tu le temps d'avaler ma salive?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Si j'ai péché, que puis-je te faire, ô Gardien des hommes? Pourquoi me mettre en butte à tes traits, et me rendre à charge à moi-même?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Que ne pardonnes-tu mon offense? Que n'oublies-tu mon iniquité? Car bientôt je dormirai dans la poussière; tu me chercheras, et je ne serai plus.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
