Job 29

1 Job reprit encore son discours et dit:

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

2 Oh! Qui me rendra les mois d’autrefois, les jours où Dieu veillait à ma garde;

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

3 quand sa lampe brillait sur ma tête, et que sa lumière me guidait dans les ténèbres!

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

4 Tel que j’étais aux jours de mon âge mûr, quand Dieu me visitait familièrement dans ma tente,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

5 quand le Tout-Puissant était encore avec moi, et que mes fils m’entouraient;

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

6 quand je lavais mes pieds dans le lait, et que le rocher me versait des flots d’huile!

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

7 Lorsque je sortais pour me rendre à la porte de la ville, et que j’établissais mon siège sur la place publique,

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

8 en me voyant, les jeunes gens se cachaient, les vieillards se levaient et se tenaient debout.

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

9 Les princes retenaient leurs paroles, et mettaient leur main sur la bouche.

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

10 La voix des chefs restait muette, leur langue s’attachait à leur palais.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

11 L’oreille qui m’entendait me proclamait heureux, l’œil qui me voyait me rendait témoignage.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

12 Car je sauvais le pauvre qui implorait du secours, et l’orphelin dénué de tout appui.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

13 La bénédiction de celui qui allait périr venait sur moi, je remplissais de joie le cœur de la veuve.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

14 Je me revêtais de la justice comme d’un vêtement, mon équité était mon manteau et mon turban.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

15 J’étais l’œil de l’aveugle, et le pied du boiteux.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

16 J’étais le père des pauvres, j’examinais avec soin la cause de l’inconnu.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

17 Je brisais la mâchoire de l’injuste, et j’arrachais sa proie d’entre les dents.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

18 Je disais: « Je mourrai dans mon nid, j’aurai des jours nombreux comme le sable.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

19 Mes racines s’étendent vers les eaux, la rosée passe la nuit dans mon feuillage.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

20 Ma gloire reverdira sans cesse, et mon arc reprendra sa vigueur dans ma main. »

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

21 On m’écoutait et l’on attendait, on recueillait en silence mon avis.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

22 Après que j’avais parlé, personne n’ajoutait rien; ma parole coulait sur eux comme la rosée.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

23 Ils m’attendaient comme on attend la pluie; ils ouvraient la bouche comme aux ondées du printemps.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

24 Si je leur souriais, ils ne pouvaient le croire; ils recueillaient avidement ce signe de faveur.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

25 Quand j’allais vers eux, j’avais la première place, je siégeais comme un roi entouré de sa troupe, comme un consolateur au milieu des affligés.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.