Job 14

1 L’homme né de la femme vit peu de jours, et il est rassasié de misères.

Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 Comme la fleur, il naît, et on le coupe; il fuit comme l’ombre, sans s’arrêter.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 Et c’est sur lui que tu as l’œil ouvert, lui que tu amènes en justice avec toi!

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 Qui peut tirer le pur de l’impur? Personne.

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 Si les jours de l’homme sont comptés, si tu as fixé le nombre de ses mois, si tu as posé un terme qu’il ne doit pas franchir,

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 détourne de lui tes yeux pour qu’il se repose, jusqu’à ce qu’il goûte, comme le mercenaire, la fin de sa journée.

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 Un arbre a de l’espérance: coupé, il peut verdir encore, il ne cesse pas d’avoir des rejetons.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 Que sa racine ait vieilli dans la terre, que son tronc soit mort dans la poussière,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 dès qu’il sent l’eau, il reverdit, il pousse des branches comme un jeune plant.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 Mais l’homme meurt, et il reste étendu; quand il a expiré, où est-il?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 Les eaux du lac disparaissent, le fleuve tarit et se dessèche:

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 ainsi l’homme se couche et ne se relève plus, il ne se réveillera pas tant que subsistera le ciel, on ne le fera pas sortir de son sommeil.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 Oh! Si tu voulais me cacher dans le séjour des morts, m’y tenir à couvert jusqu’à ce que ta colère ait passé, me fixer un terme où tu te souviendrais de moi! (Sheol h7585)

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

14 Si l’homme une fois mort pouvait revivre! Tout le temps de mon service j’attendrais qu’on vînt me relever.

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 Tu m’appellerais alors, et moi je te répondrais; tu languirais après l’ouvrage de tes mains.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 Mais hélas! Maintenant, tu comptes mes pas, tu as l’œil ouvert sur mes péchés;

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 mes transgressions sont scellées dans une bourse, et tu mets un enduit sur mes iniquités.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 La montagne s’écroule et s’efface; le rocher est transporté hors de sa place;

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 les eaux creusent la pierre, leurs flots débordés entraînent la poussière du sol: ainsi tu anéantis l’espérance de l’homme.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 Tu l’abats sans retour, et il s’en va; tu flétris son visage, et tu le congédies.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 Que ses enfants soient honorés, il n’en sait rien; qu’ils soient dans l’abaissement, il l’ignore.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 Sa chair ne sent que ses propres souffrances, son âme ne gémit que sur elle-même.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.