Psalmien 137

1 Baabelin virtain vierillä-siellä me istuimme ja itkimme, kun Siionia muistelimme.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 Pajuihin, joita siellä oli, me ripustimme kanteleemme.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 Sillä vangitsijamme vaativat meiltä siellä lauluja ja orjuuttajamme iloa: "Veisatkaa meille Siionin virsiä".

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 Kuinka me voisimme veisata Herran virsiä vieraalla maalla?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 Jos minä unhotan sinut, Jerusalem, niin unhota sinä minun oikea käteni.

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 Tarttukoon kieleni suuni lakeen, ellen minä sinua muista, ellen pidä Jerusalemia ylimpänä ilonani.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Muista, Herra, Jerusalemin tuhopäivä, kosta se Edomin lapsille, jotka sanoivat: "Hajottakaa se, hajottakaa perustuksia myöten!"

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Tytär Baabel, sinä häviön oma, autuas se, joka sinulle kostaa kaiken, minkä olet meille tehnyt!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Autuas se, joka ottaa sinun pienet lapsesi ja murskaa ne kallioon!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.