Psalmien 12

1 Veisuunjohtajalle; matalassa äänialassa; Daavidin virsi. Auta, Herra, sillä hurskaat ovat hävinneet, uskolliset ovat kadonneet ihmislasten joukosta.

Přednímu kantoru k nízkému zpěvu, žalm Davidův. Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli věrní z synů lidských.

2 He puhuvat valhetta toinen toisellensa, puhuvat liukkain huulin, kaksimielisin sydämin.

Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého řeči vynášejí.

3 Hävittäköön Herra kaikki liukkaat huulet, kielen, joka kerskuen puhuu,

Ó by vyplénil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný,

4 ne, jotka sanovat: "Kielemme voimalla me olemme väkevät; huulemme ovat meidän tukemme; kuka on meille herra?"

Kteříž říkají: Jazykem svým přemůžeme, mámeť ústa svá s sebou, kdo jest pánem naším?

5 "Kurjien sorron tähden, köyhien huokausten tähden minä nyt nousen", sanoo Herra, "tuon pelastuksen sille, joka sitä huoaten ikävöitsee".

Pro zhoubu chudých, pro úpění nuzných jižť povstanu, praví Hospodin, v bezpečnosti postavím toho, na nějž polečeno bylo.

6 Herran sanat ovat selkeitä sanoja, hopeata, joka kirkkaana valuu sulattimesta maahan, seitsenkertaisesti puhdistettua.

Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované.

7 Sinä, Herra, varjelet heitä, suojelet hänet iäti tältä sukukunnalta.

Ty, Hospodine, jim spomáhati budeš, a ostříhati každého od národu tohoto až na věky.

8 Yltympäri jumalattomat rehentelevät, kun kataluus pääsee valtaan ihmislasten seassa.

Vůkol a vůkol bezbožní se protulují, když takoví ničemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými.