Jobin 6
1 Job vastasi ja sanoi:
Odpovídaje pak Job, řekl:
2 "Oi, jospa minun suruni punnittaisiin ja kova onneni pantaisiin sen kanssa vaakaan!
Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
3 Sillä se on nyt raskaampi kuin meren hiekka; sentähden menevät sanani harhaan.
Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
4 Sillä Kaikkivaltiaan nuolet ovat sattuneet minuun; minun henkeni juo niiden myrkkyä. Jumalan kauhut ahdistavat minua.
Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
5 Huutaako villiaasi vihannassa ruohikossa, ammuuko härkä rehuviljansa ääressä?
Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
6 Käykö äitelää syöminen ilman suolaa, tahi onko makua munanvalkuaisessa?
Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
7 Sieluni ei tahdo koskea sellaiseen, se on minulle kuin saastainen ruoka.
Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
8 Oi, jospa minun pyyntöni täyttyisi ja Jumala toteuttaisi minun toivoni!
Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
9 Jospa Jumala suvaitsisi musertaa minut, ojentaa kätensä ja katkaista elämäni langan!
Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
10 Niin olisi vielä lohdutuksenani-ja ilosta minä hypähtäisin säälimättömän tuskan alla-etten ole kieltänyt Pyhän sanoja.
Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
11 Mikä on minun voimani, että enää toivoisin, ja mikä on loppuni, että tätä kärsisin?
Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
12 Onko minun voimani vahva kuin kivi, onko minun ruumiini vaskea?
Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
13 Eikö minulla ole enää mitään apua, onko pelastus minusta karkonnut?
Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
14 Tuleehan ystävän olla laupias nääntyvälle, vaikka tämä olisikin hyljännyt Kaikkivaltiaan pelon.
Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
15 Minun veljeni ovat petolliset niinkuin vesipuro, niinkuin sadepurot, jotka juoksevat kuiviin.
Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
16 Ne ovat jääsohjusta sameat, niihin kätkeytyy lumi;
Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
17 auringon paahtaessa ne ehtyvät, ne häviävät paikastansa helteen tullen.
V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
18 Niiden juoksun urat mutkistuvat, ne haihtuvat tyhjiin ja katoavat.
Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
19 Teeman karavaanit tähystelivät, Seban matkueet odottivat niitä;
To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
20 he joutuivat häpeään, kun niihin luottivat, pettyivät perille tullessansa.
Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
21 Niin te olette nyt tyhjän veroiset: te näette kauhun ja peljästytte.
Tak zajisté i vy byvše, ne jste; vidouce potření mé, děsíte se.
22 Olenko sanonut: 'Antakaa minulle ja suorittakaa tavaroistanne lahjus minun puolestani,
Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
23 pelastakaa minut vihollisen vallasta ja lunastakaa minut väkivaltaisten käsistä'?
Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
24 Opettakaa minua, niin minä vaikenen; neuvokaa minulle, missä olen erehtynyt.
Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
25 Kuinka tehoaakaan oikea puhe! Mutta mitä merkitsee teidän nuhtelunne?
Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
26 Aiotteko nuhdella sanoja? Tuultahan ovat epätoivoisen sanat.
Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
27 Orvostakin te heittäisitte arpaa ja hieroisitte kauppaa ystävästänne.
Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
28 Mutta suvaitkaa nyt kääntyä minuun; minä totisesti en valhettele vasten kasvojanne.
A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
29 Palatkaa, älköön vääryyttä tapahtuko; palatkaa, vielä minä olen oikeassa siinä.
Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
30 Olisiko minun kielelläni vääryys? Eikö suulakeni tuntisi, mikä turmioksi on?"
A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
