Jobin 39
1 Tiedätkö sinä vuorikauristen poikimisajat, valvotko peurojen synnytyskipuja?
Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?
2 Lasketko, milloin niiden kuukaudet täyttyvät, ja tiedätkö ajan, milloin ne poikivat?
Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?
3 Ne painautuvat maahan, saavat ilmoille sikiönsä ja vapautuvat synnytystuskistaan.
Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?
4 Niiden vasikat vahvistuvat, kasvavat kedolla; ne lähtevät tiehensä eivätkä enää palaja.
Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?
5 Kuka on laskenut villiaasin vapaaksi, kuka irroittanut metsäaasin siteet,
Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?
6 sen, jolle minä annoin aavikon asunnoksi ja suola-aron asuinsijaksi?
Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.
7 Se nauraa kaupungin kohinalle, ajajan huutoa se ei kuule;
Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.
8 se tähystelee vuorilta laiduntansa ja etsii kaikkea vihantaa.
To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.
9 Taipuuko villihärkä sinua palvelemaan, ja yöpyykö se sinun seimesi ääreen?
Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?
10 Voitko ohjaksilla pakottaa villihärän vaolle, tahi äestääkö se laaksonpohjia sinua seuraten?
Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?
11 Voitko siihen luottaa, siksi että sen voima on suuri, voitko jättää sen haltuun työsi hedelmät?
Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?
12 Voitko uskoa, että se palajaa ja kokoaa viljasi sinun puimatantereellesi?
Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?
13 Kamelikurjen siipi lepattaa iloisesti, mutta asuuko sen sulissa ja höyhenissä haikaran hellyys?
Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?
14 Se jättää munansa maahan, hiekalle helteen haudottaviksi.
A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,
15 Ei se ajattele, että jalka voi ne särkeä ja metsän eläimet polkea ne rikki.
Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?
16 Se on tyly poikasilleen, niinkuin ne eivät olisikaan sen omia; hukkaan menee sen vaiva, mutta ei se sitä pelkää.
Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.
17 Sillä Jumala on jättänyt sen viisautta vaille ja tehnyt sen ymmärryksestä osattomaksi.
Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.
18 Kun se kiitää ilmaa piesten, nauraa se hevoselle ja ratsumiehelle.
Èasem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.
19 Sinäkö annat hevoselle voiman, puetat sen kaulan liehuvalla harjalla?
Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?
20 Sinäkö panet sen hyppimään kuin heinäsirkan? Sen uljas korskunta on peljättävä.
Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.
21 Se kuopii lakeutta ja iloitsee, lähtee voimalla asevarustuksia vastaan.
Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.
22 Se nauraa pelolle, ei säiky eikä väisty miekan edestä.
Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,
23 Sen yllä kalisee viini, välkähtää keihäs ja peitsi.
Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.
24 Käy jyrinä ja jytinä, kun se laukaten taivalta ahmii; ei mikään sitä pidätä sotatorven pauhatessa.
S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.
25 Milloin ikinä sotatorvi soi, hirnuu se: iihaha! Jo kaukaa se vainuaa taistelun, päälliköiden jylisevän äänen ja sotahuudon.
Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.
26 Sinunko ymmärryksesi voimasta jalohaukka kohoaa korkealle, levittää siipensä kohti etelää?
Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?
27 Tahi sinunko käskystäsi kotka lentää ylhäälle ja tekee pesänsä korkeuteen?
Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?
28 Kalliolla se asuu ja yöpyy, kallion kärjellä, vuorilinnassaan.
Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,
29 Sieltä se tähystelee saalista; kauas katsovat sen silmät.
Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.
30 Sen poikaset särpivät verta, ja missä on kaatuneita, siellä on sekin."
Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest.
