Jobin 31
1 "Minä olen tehnyt liiton silmäini kanssa: kuinka voisinkaan katsoa neitosen puoleen!
Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?
2 Minkä osan antaisi silloin Jumala ylhäältä, minkä perintöosan Kaikkivaltias korkeudesta?
Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?
3 Tuleehan väärälle turmio ja onnettomuus väärintekijöille.
Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?
4 Eikö hän näkisi minun teitäni ja laskisi kaikkia minun askeleitani?
Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?
5 Jos minä ikinä valheessa vaelsin, jos jalkani kiiruhti petokseen,
Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:
6 punnitkoon minut Jumala oikealla vaa'alla, ja hän on huomaava minun nuhteettomuuteni.
Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.
7 Jos minun askeleeni poikkesivat tieltä ja minun sydämeni seurasi silmiäni tahi tahra tarttui minun käsiini,
Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:
8 niin syököön toinen, mitä minä kylvän, ja minun vesani revittäköön juurinensa.
Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.
9 Jos minun sydämeni hullaantui toisen vaimoon ja minä väijyin lähimmäiseni ovella,
Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:
10 niin jauhakoon oma vaimoni vieraalle, ja halailkoot häntä muut;
Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.
11 sillä se olisi ollut ilkityö ja raskaasti rangaistava rikos,
Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.
12 tuli, joka kuluttaisi manalaan saakka ja hävittäisi kaiken saatuni.
Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.
13 Jos minä pidin halpana palvelijani ja palvelijattareni oikeuden, kun heillä oli riita minun kanssani,
Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?
14 niin mitä minä tekisin, jos Jumala nousisi, ja mitä vastaisin hänelle, jos hän kävisi tutkimaan?
Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?
15 Eikö sama, joka äidin kohdussa loi minut, luonut häntäkin, eikö sama meitä äidin sydämen alla valmistanut?
Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?
16 Olenko minä kieltänyt vaivaisilta heidän toivomuksensa ja saattanut lesken silmät sammumaan?
Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?
17 Olenko syönyt leipäpalani yksinäni, orvonkin saamatta syödä siitä?
A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?
18 En, vaan nuoruudestani saakka minä kasvatin häntä niinkuin oma isä ja äitini kohdusta asti minä holhosin häntä.
Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.
19 Jos minä näin menehtyväisen vaatteetonna ja köyhän verhoa vailla,
Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?
20 jos hänen lanteensa eivät minua siunanneet eikä hän saanut lämmitellä minun karitsaini villoilla,
Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?
21 jos minä puin nyrkkiä orvolle, kun näin puoltani pidettävän portissa,
Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:
22 niin irtautukoon olkapääni hartiastani, ja murtukoon käsivarteni sijoiltansa.
Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.
23 Sillä silloin olisi minun peljättävä turmiota Jumalalta, enkä kestäisi hänen valtasuuruutensa edessä.
Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.
24 Jos minä panin uskallukseni kultaan ja sanoin hienolle kullalle: 'Sinä olet minun turvani',
Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?
25 jos iloitsin siitä, että rikkauteni oli suuri ja että käteni oli saanut paljon hankituksi,
Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?
26 jos katsellessani aurinkoa, kuinka se loisti, ja kuuta, joka ylhänä vaelsi,
Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,
27 sydämeni antautui salaa vieteltäväksi ja käteni niille suudelmia heitti,
Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
28 niin olisi sekin raskaasti rangaistava rikos, sillä minä olisin kieltänyt korkeuden Jumalan.
I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.
29 Olenko iloinnut vihamieheni vahingosta, riemusta hykähtänyt, kun häntä onnettomuus kohtasi?
Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?
30 En ole sallinut suuni syntiä tehdä, kiroten vaatia hänen henkeänsä.
Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.
31 Eikö täydy minun talonväkeni myöntää, että kukin on saanut lihaa yllin kyllin?
Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?
32 Muukalaisen ei tarvinnut yötä ulkona viettää; minä pidin oveni auki tielle päin.
Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.
33 Olenko ihmisten tavoin peitellyt rikkomuksiani, kätkenyt poveeni pahat tekoni,
Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?
34 säikkyen suurta joukkoa ja kaiken heimon ylenkatsetta peljäten, niin että pysyin hiljaa, ovestani ulkonematta?
A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.
35 Oi, jospa joku kuuntelisi minua! Katso, tuossa on puumerkkini! Kaikkivaltias vastatkoon minulle! Jospa saisin riitapuoleni kirjoittamaan syytekirjan!
Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.
36 Totisesti, olkapäälläni sitä kantaisin, sitoisin sen päähäni seppeleeksi.
Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.
37 Tekisin hänelle tilin kaikista askeleistani ja astuisin hänen eteensä niinkuin ruhtinas.
Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.
38 Jos peltoni huusi minua vastaan ja sen vaot kaikki itkivät,
Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,
39 jos kulutin sen voiman maksamatta ja saatoin sen haltijat huokaamaan,
Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:
40 niin kasvakoon nisun sijasta orjantappuroita ja ohran sijasta rikkaruohoa." Tähän päättyvät Jobin puheet.
Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. Skonávají se slova Jobova.
