Jobin 29

1 Job jatkoi lausuen mietelmiään ja sanoi:

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

2 "Oi, jospa olisin, niinkuin olin ammoin kuluneina kuukausina, niinkuin niinä päivinä, joina Jumala minua varjeli,

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

3 jolloin hänen lamppunsa loisti pääni päällä ja minä hänen valossansa vaelsin pimeyden halki!

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

4 Jospa olisin niinkuin kukoistukseni päivinä, jolloin Jumalan ystävyys oli majani yllä,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

5 jolloin Kaikkivaltias oli vielä minun kanssani ja poikani minua ympäröivät,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

6 jolloin askeleeni kylpivät kermassa ja kallio minun vierelläni vuoti öljyvirtoja!

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

7 Kun menin kaupunkiin porttiaukealle, kun asetin istuimeni torille,

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

8 niin nuorukaiset väistyivät nähdessään minut, vanhukset nousivat ja jäivät seisomaan,

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

9 päämiehet lakkasivat puhumasta ja panivat kätensä suulleen.

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

10 Ruhtinasten ääni vaikeni, ja heidän kielensä tarttui suulakeen.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

11 Sillä kenen korva minusta kuuli, hän ylisti minua onnelliseksi, kenen silmä minut näki, hän minusta todisti;

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

12 minä näet pelastin kurjan, joka apua huusi, ja orvon, jolla ei auttajaa ollut.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

13 Menehtyväisen siunaus tuli minun osakseni, ja lesken sydämen minä saatoin riemuitsemaan.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

14 Vanhurskaudella minä vaatetin itseni, ja se verhosi minut; oikeus oli minulla viittana ja päähineenä.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

15 Minä olin sokean silmä ja ontuvan jalka.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

16 Minä olin köyhien isä, ja tuntemattoman asiaa minä tarkoin tutkin.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

17 Minä särjin väärintekijän leukaluut ja tempasin saaliin hänen hampaistansa.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

18 Silloin ajattelin: 'Pesääni minä saan kuolla, ja minä lisään päiväni paljoiksi kuin hiekka.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

19 Onhan juureni vedelle avoinna, ja kaste yöpyy minun oksillani.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

20 Kunniani uudistuu alati, ja jouseni nuortuu minun kädessäni.'

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

21 He kuuntelivat minua ja odottivat, olivat vaiti ja vartoivat neuvoani.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

22 Puhuttuani eivät he enää sanaa sanoneet, vihmana vuoti puheeni heihin.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

23 He odottivat minua niinkuin sadetta ja avasivat suunsa niinkuin kevätkuurolle.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

24 Minä hymyilin heille, kun he olivat toivottomat, ja minun kasvojeni loistaessa eivät he synkiksi jääneet.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

25 Jos suvaitsin tulla heidän luokseen, niin minä istuin ylinnä, istuin kuin kuningas sotajoukkonsa keskellä, niinkuin se, joka murheelliset lohduttaa."

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.