Psalmaro 137

1 Apud la riveroj de Babel Ni sidis kaj ploris, Rememorante Cionon.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 Sur la salikoj tie Ni pendigis niajn harpojn.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 Ĉar tie niaj kaptintoj postulis de ni kantojn, Kaj niaj mokantoj ĝojon, dirante: Kantu al ni el la kantoj de Cion.

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 Kiel ni kantos sur fremda tero La kanton de la Eternulo?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 Se mi forgesos vin, ho Jerusalem, Tiam forgesiĝu mia dekstra mano;

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 Algluiĝu mia lango al mia palato, Se mi vin ne memoros, Se mi ne levos Jerusalemon en la supron de miaj ĝojoj.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Rememorigu, ho Eternulo, al la filoj de Edom La tagon de Jerusalem, kiam ili diris: Detruu, detruu ĝis ĝia fundamento.

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Ho ruinigema filino de Babel! Bone estos al tiu, Kiu repagos al vi por la faro, kiun vi faris al ni.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Bone estos al tiu, Kiu prenos kaj frakasos viajn infanetojn sur ŝtono.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.