Job 7
1 Is there not a warfare to man on earth? And as the days of an hireling his days?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 As a servant desireth the shadow, And as a hireling expecteth his wage,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 So I have been caused to inherit months of vanity, And nights of misery they numbered to me.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 If I lay down then I said, 'When do I rise!' And evening hath been measured, And I have been full of tossings till dawn.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Clothed hath been my flesh [with] worms, And a clod of dust, My skin hath been shrivelled and is loathsome,
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 My days swifter than a weaving machine, And they are consumed without hope.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Remember Thou that my life [is] a breath, Mine eye turneth not back to see good.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 The eye of my beholder beholdeth me not. Thine eyes [are] upon me — and I am not.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 Consumed hath been a cloud, and it goeth, So he who is going down to Sheol cometh not up. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 He turneth not again to his house, Nor doth his place discern him again.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Also I — I withhold not my mouth — I speak in the distress of my spirit, I talk in the bitterness of my soul.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 A sea -[monster] am I, or a dragon, That thou settest over me a guard?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 When I said, 'My bed doth comfort me,' He taketh away in my talking my couch.
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 And thou hast affrighted me with dreams, And from visions thou terrifiest me,
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 And my soul chooseth strangling, Death rather than my bones.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 I have wasted away — not to the age do I live. Cease from me, for my days [are] vanity.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 What [is] man that Thou dost magnify him? And that Thou settest unto him Thy heart?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 And inspectest him in the mornings, In the evenings dost try him?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 How long dost Thou not look from me? Thou dost not desist till I swallow my spittle.
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 I have sinned, what do I to Thee, O watcher of man? Why hast Thou set me for a mark to Thee, And I am for a burden to myself — and what?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Thou dost not take away my transgression, And cause to pass away mine iniquity, Because now, for dust I lie down: And Thou hast sought me — and I am not!
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
