Job 14
1 Man, born of woman! Of few days, and full of trouble!
Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 As a flower he hath gone forth, and is cut off, And he fleeth as a shadow and standeth not.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 Also — on this Thou hast opened Thine eyes, And dost bring me into judgment with Thee.
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Who giveth a clean thing out of an unclean? not one.
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 If determined are his days, The number of his months [are] with Thee, His limit Thou hast made, And he passeth not over;
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Look away from off him that he may cease, Till he enjoy as an hireling his day.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 For there is of a tree hope, if it be cut down, That again it doth change, That its tender branch doth not cease.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 If its root becometh old in the earth, And its stem doth die in the dust,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 From the fragrance of water it doth flourish, And hath made a crop as a plant.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 And a man dieth, and becometh weak, And man expireth, and where [is] he?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 Waters have gone away from a sea, And a river becometh waste and dry.
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 And man hath lain down, and riseth not, Till the wearing out of the heavens they awake not, Nor are roused from their sleep.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 O that in Sheol Thou wouldest conceal me, Hide me till the turning of Thine anger, Set for me a limit, and remember me. (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 If a man dieth — doth he revive? All days of my warfare I wait, till my change come.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Thou dost call, and I — I answer Thee; To the work of Thy hands Thou hast desire.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 But now, my steps Thou numberest, Thou dost not watch over my sin.
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Sealed up in a bag [is] my transgression, And Thou sewest up mine iniquity.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 And yet, a falling mountain wasteth away, And a rock is removed from its place.
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 Stones have waters worn away, Their outpourings wash away the dust of earth, And the hope of man Thou hast destroyed.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Thou prevailest [over] him for ever, and he goeth, He is changing his countenance, And Thou sendest him away.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Honoured are his sons, and he knoweth not; And they are little, and he attendeth not to them.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 Only — his flesh for him is pained, And his soul for him doth mourn.'
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
