Job 10
1 My soul hath been weary of my life, I leave off my talking to myself, I speak in the bitterness of my soul.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 I say unto God, 'Do not condemn me, Let me know why Thou dost strive [with] me.
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Is it good for Thee that Thou dost oppress? That Thou despisest the labour of Thy hands, And on the counsel of the wicked hast shone?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Eyes of flesh hast Thou? As man seeth — seest Thou?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 As the days of man [are] Thy days? Thy years as the days of a man?
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 That Thou inquirest for mine iniquity, And for my sin seekest?
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 For Thou knowest that I am not wicked, And there is no deliverer from Thy hand.
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Thy hands have taken pains about me, And they make me together round about, And Thou swallowest me up!
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Remember, I pray Thee, That as clay Thou hast made me, And unto dust Thou dost bring me back.
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Dost Thou not as milk pour me out? And as cheese curdle me?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 Skin and flesh Thou dost put on me, And with bones and sinews dost fence me.
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 Life and kindness Thou hast done with me. And Thy inspection hath preserved my spirit.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 And these Thou hast laid up in Thy heart, I have known that this [is] with Thee.
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 If I sinned, then Thou hast observed me, And from mine iniquity dost not acquit me,
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 If I have done wickedly — woe to me, And righteously — I lift not up my head, Full of shame — then see my affliction,
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 And it riseth — as a lion Thou huntest me. And Thou turnest back — Thou shewest Thyself wonderful in me.
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 Thou renewest Thy witnesses against me, And dost multiply Thine anger with me, Changes and warfare [are] with me.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 And why from the womb Hast Thou brought me forth? I expire, and the eye doth not see me.
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 As I had not been, I am, From the belly to the grave I am brought,
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Are not my days few? Cease then, and put from me, And I brighten up a little,
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 Before I go, and return not, Unto a land of darkness and death-shade,
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 A land of obscurity as thick darkness, Death-shade — and no order, And the shining [is] as thick darkness.'
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
