Psalms 142

1 A contemplation by David, when he was in the cave. A Prayer. I cry with my voice to the LORD. With my voice, I ask the LORD for mercy.

Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

2 I pour out my complaint before him. I tell him my troubles.

Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

3 When my spirit was overwhelmed within me, you knew my route. On the path in which I walk, they have hidden a snare for me.

Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

4 Look on my right, and see; for there is no one who is concerned for me. Refuge has fled from me. No one cares for my soul.

Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

5 I cried to you, LORD. I said, “You are my refuge, my portion in the land of the living.”

K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

6 Listen to my cry, for I am in desperate need. Deliver me from my persecutors, for they are too strong for me.

Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

7 Bring my soul out of prison, that I may give thanks to your name. The righteous will surround me, for you will be good to me.

Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.