Psalms 142

1 Maschil of David; a prayer when he was in the cave. I cried to the LORD with my voice; with my voice to the LORD I made my supplication.

Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

2 I poured out my complaint before him; I showed before him my trouble.

Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

3 When my spirit was overwhelmed within me, then thou knewest my path. In the way in which I walked have they privily laid a snare for me.

Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

4 I looked on [my] right hand, and beheld, but [there was] no man that would know me: refuge failed me; no man cared for my soul.

Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

5 I cried to thee, O LORD: I said, Thou [art] my refuge [and] my portion in the land of the living.

K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

6 Attend to my cry; for I am brought very low: deliver me from my persecutors; for they are stronger than I.

Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

7 Bring my soul out of prison, that I may praise thy name: the righteous shall encompass me; for thou wilt deal bountifully with me.

Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.